V pátek okolo páté hodiny ranní jsme společně vyrazili z Plzně. Cesta autobusem byla spíš zdlouhavá a jednotvárná, nehledě na objížďky, zákazy apod., přesto jsme se však vůbec nenudili.
V průběhu cesty jsme se marně snažili vymyslet ryze český pokřik, kterým bychom se Italům představili. Přišli jsme na slogan: „Pivo, víno, rum, to je český um“, dál jsme se nedostali… No, posuďte sami, asi to není dost dobrá prezentace na mezinárodni úrovni. A už vůbec by to nebylo svědectví, které chceme dnešnímu světu předložit!
Ihned po našem příjezdu do Camparma jsme se zapojili do společného programu. Začalo to velmi zostra – kolektivními hrami, při nichž jsme se navzájem povzbuzovali, pokřikovali na sebe a smáli se. Postřehli jsme, že naše kultura a mentalita se možná trochu liší, ale to nás nezastavilo v budování vzájemného přátelství.
Jsme manželé Mirka a Petr Hovjačtí. Pocházíme z Beskyd, z vesnice Ostravice, a Pán nám postupně až do dnešního dne nadělil pět krásných dětí. Oba jsme vyrůstali v tradičních katolických rodinách a po počátečních obtížích a neshodách v našem vztahu jsme hledali řešení navštěvováním společenství různých spiritualit, kurzů manželských setkání, v manželském „spolču“ i modlitební skupince. Ale našemu životu stále chybělo něco, co jsme v té době ještě nedokázali pojmenovat, ale po čem jsme někde v hloubi srdce velmi toužili …
Poznali jsme se v polovině padesátých let – dívka maturantka, chlapec medik, oba původem ze západních Čech. Alena si připadala vzdálená od víry, Slávek byl praktikující katolík. Ona přesvědčená, že nad jejím osudem a volbou partnera bdí v dětství zemřelý bratříček, do roka prožila intenzivní náboženskou konverzi. On se skrupulosním svědomím, ale s důvěrou v Boží přízeň přečkal obvyklé peripetie dvouleté studentské známosti.
V roce 1999 jsem se dožila důchodového věku. Myšlenka, že se budu nudit, mě nikdy nepřepadla, ani v tu dobu ne! Otevíral se první ročník Biblické korespondenční školy a já jsem se ve svých 55 letech pouštěla do studia.