Brichcínovi

Nádherný životní podzim

Poznali jsme se v polovině padesátých let – dívka maturantka, chlapec medik, oba původem ze západních Čech. Alena si připadala vzdálená od víry, Slávek byl praktikující katolík. Ona přesvědčená, že nad jejím osudem a volbou partnera bdí v dětství zemřelý bratříček, do roka prožila intenzivní náboženskou konverzi. On se skrupulosním svědomím, ale s důvěrou v Boží přízeň přečkal obvyklé peripetie dvouleté studentské známosti.

V září 1957 jsme přijali dar manželství a v říjnu 1958 dar prvního syna. Za dalších šestnáct měsíců po Romanovi se narodila dvojčata (syn a dcera) mamince, kterou náročný dětský trojlístek neodradil od dokončení studia na zemědělské fakultě, ve stejném termínu s jejími bezdětnými kolegy. Pavel a Martinka sdíleli s ostatními bytovou tíseň a dosti svízelnou ekonomickou situaci. Naše začátky v Plzni byly těžké, ale Pán nás neopustil.

Riziko manželova přesunu do jiného kraje se vyplatilo: když byl starší synek pětiletý, získali jsme v Českých Budějovicích svůj první byt. Cítili jsme se přešťastně. V těsné blízkosti bydliště stál kostel sv. Prokopa, kde jsme rádi pomáhali s jeho renovací. Kluci zde už jako předškoláci mohli ministrovat a těšili se tak lásce místních farníků. Zvláště Pavlík byl oblíbencem místních duchovních i kostelníka, kteří mu fandili, jak neodolatelně vábil z peněženek finanční příspěvek věřících při mešní sbírce obětních darů. Sotva děti trochu povyrostly, Martinka, unavená věčnými klukovskými hrami svých sourozenců, začala škemrat na rodičích o rozšíření rodiny sestřičkou. Poučena sexuální osvětou žádala naléhavě, aby si konečně „vyměnili to semínko“. Dočkala se narození sestry teprve jedenáctiletá. Potom se ale o Marušku vzorně starala a cítila se za ni odpovědná. Když ji malá sestra zlobila, Martina jí vyčítala: „Vidíš, pět let jsem o tebe prosila – a co ty teď děláš…“

Zanedlouho usoudili starší sourozenci, že je nás málo. Až oni odejdou z domova, zůstane Maruška sama a dopadne jako jedináček. Přesvědčili nás. A tak nám do rodiny v červenci 1974 přibyl do pětice nejmladší Tomáš (aniž jsme tušili, že zakladatel Koinonie P. Ricardo Arcanaraz pokládá pět dětí křesťanských rodičů za žádoucí normu). Ačkoliv děti dospívaly v totalitě a nesměly „jako děti těch katolíků“ studovat podle svého zaměření, bylo nám tehdy mezi přáteli fajn. Táta ovšem musel mít několik zaměstnání, aby rodinu uživil a na kontakt s dětmi mu zbývalo moc málo času i energie.

První těžký test rodinné pospolitosti přišel v lednu 1979. Řidič osobního vozu srazil v neosvětlené ulici (šetřilo se elektřinou) naši devatenáctiletou dceru. Zahynula na místě. Měla v té době tři měsíce do plánované svatby. Řidičem osudného vozu byl příslušník SNB. Zažili jsme tehdy sílu solidarity našich bratří a sester. Ani jediný den jsme nebyli se svou ztrátou sami. Přicházeli katolíci i evangelíci, laici i duchovní. Dostávali jsme krásné dopisy. Byl to jakýsi předobraz přátelství, které teď známe z naší komunity. Na pohřeb dcery přišly zástupy mladých lidí. Verše, které na naše poděkování za kondolence napsal Ivan Slavík, vnímala místní politická moc paranoidně jako nepatřičné a pohřeb jako jakousi plánovanou demonstraci. To jsme napřed netušili, ale dopad na životní podmínky rodiny přišel záhy. Žena byla propuštěna za zaměstnání a na třiceti dalších místech ji jako uchazečku o práci odmítli, nakonec jí dovolili pracovat jako účetní v pohostinství.

Po budějovickém čtvrtstoletí jsme začali žít a pracovat v pražských Bohnicích. A zase naším blízkým sousedem se stal kostel sv. Petra a Pavla. Nalezli jsme tu nové společenství a dobré křesťanské zázemí. Protože nedaleko působí kobyliská salesiánská farnost, našli jsme přátele i mezi salesiánskými spolupracovníky. A v Praze jsme prožili nezapomenutelný listopad 1989. Přesně za 19 let od smrti svého devatenáctiletého dvojčete se rozstonal Pavel. Šlo o zhoubné kostní onemocnění. Pavel byl ženatý, otec tří dětí. Bydleli ve Strakonicích. Pro celou rodinu nastala další nesnadná zkouška. Začátkem roku 1998 si Pavel s manželkou našli cestu do Koinonie Jan Křtitel. Prostřednictvím komunity dostal syn sílu k překonání své krize. Vzpomínáme si dobře, s jakým nadšením se vrátil z kurzu Filip, který absolvovali v Nových Hradech, jak byli oba plni Ducha svatého. V létě na svátek sv. Anny ještě mohl číst epištolu na svatbě svého mladšího bratra. Odpoledne téhož dne u nás doma, obklopen mladými lidmi, svědčil inspirovaně o přítomnosti Pána ve svém životě. Netušili jsme, že za dva týdny zemře. Působil zcela vyrovnaně a bez napětí, i když věděl, že odchází od čtyř nejbližších.

Není divu, že jsme chtěli poznat, kam chodil čerpat potřebnou sílu. Pavlova matka na první adventní neděli 1998 zajela do Litic, aby poznala jeho opěrný bod v pevném společenství. Nikdo ji neznal, ale přesto zažila úžasně srdečné přijetí. Zanedlouho jsme přijížděli do oázy Koinonie Jan Křtitel oba. Komunita na čas poskytla útočiště i Pavlově vdově a dětem. V únoru 1999 jsme prošli kurzem Rút a všechny naše počáteční nejistoty se rozplynuly. Vstoupili jsme do komunity a začali žít podle jejích zásad. Společná modlitba naše vztahy nečekaně prohloubila. Získali jsme přátelství mnoha bratří a sester, poznali obětavé pastýře. Založili jsme v Praze dům modlitby a stali se později i koordinátory komunity rodin.
Těšíme se na plzeňská i pražská komunitní setkání a býváme vždy znovu obdarováni Duchem svatým. Kolik radostných dojmů jsme už v Koinonii načerpali ani neumíme popsat. Denně upřímně děkujeme za takový životní podzim. A dá-li nám Pán dožít se i podzimu letošního, pak nepochybně nezapomeneme na vděčné klanění za požehnaných 50 roků manželského soužití.

DEO GRATIAS.

Alena a Slavoj Brichcínovi