Na svátek svatého Martina 11. listopadu se na podnět maminek z mateřského centra Litínek opět hrálo farní divadlo, určené především těm nejmenším.
Během chvíle, kdy denní světlo ustoupilo večernímu šeru, přišly děti se svými rodiči. Sešlo se jich více než sto a s připravenými lampióny netrpělivě vyčkávaly, dokud se mezi nimi neobjevil Martin ze Savarie v doprovodu svého věrného bělouše Aquitanna.
Zatímco Martin měl hlídku u městské brány, přišel k němu žebrák a prosil ho o jídlo a peníze. Byla zima a nebylo lehké najít útočiště. Ani Martin nebyl v jednoduché situaci. Byl unavený, převzal dokonce službu za nemocného kamaráda a sám byl rád, když se mohl trochu najíst, ale nechtěl tohoto ubohého člověka jen tak odbýt. Měl dobré srdce a chtěl mu pomoci… „Na, vezmi si můj plášť, aspoň před zimou tě ochrání“. K plášti přidal ještě radu, kde se může v teple najíst a odpočinout si. Pak Martina přemohla únava a usnul.
Najednou ho vzbudilo zavolání: „Martine, Martine…!“ Úlekem vyskočil a překvapeně hleděl na další návštěvu toho včera. „Kdo to jen může být?” Anděl ihned objasnil, proč za ním přišel: „Martine, nesu ti tvůj plášť, můj Pán ho už nebude potřebovat.“ Martin přemýšlel: „Ten plášť jsem přece dal…“ Anděl pokračoval: „Cokoliv jste udělali jednomu z těch nejmenších, mně jste udělali, vzkazuje ti můj Pán.“
Martin tím zakusil, že Pán vidí do nitra všech srdcí, a odměnil se mu za lásku, kterou onomu ubožákovi projevil. Anděl dál Martinovi zvěstoval, že se má stát světlem, kterým bude rozsvěcovat srdce mnohých. Pán mu otevřel cestu k pravému pokladu, který se nedá vzít ani koupit… – je jím láska, přátelství, milé srdce. Tento poklad, ukrytý v lidech, postupně objevoval, když se později stal se biskupem v Tours a štědře z něho rozdával především těm nejchudším.
Také děti se pak v lampiónovém průvodu, pořádaném mateřským centrem, vydaly hledat poklad na litický hrad a na rozloučenou si ještě pohladily bílého Aquitanna.
(plik)

Za finanční podporu akce děkujeme Plzeňskému kraji.


Fotografie