Drazí pouťoví přátelé z Koinonie, děkujeme vám všem za nádherně prožité dny v Camparmu. Jsme plni dojmů a nejvíc nás oslovilo, že v oblasti největšího utrpení během první světové války vzniká místo velkých modliteb a Koinonie. V této době, kdy se na nás valí špatné zprávy a strachy ze všech možných koutů, viditelných i neviditelných, se v Camparmu a v Liticích pracuje a modlí. Počítá se s mladou generací, která bude použitelná pro Boží plán v dalších lidských dějinách. Pro manžele našeho věku je krásné vidět a žít s vámi tuto budoucnost.
Zdeněk a Maruška

Jsem moc vděčná, že se mi splnila touha jet do Camparma, do místa, kde se zrodila naše komunita. Mým nejsilnějším zážitkem byl výstup na horu Pasubio, na místo, kde dva měsíce přebýval P. Ricardo v postu a modlitbách. A právě na tomto místě jsme společně slavili mši svatou. Silnou Boží přítomnost jsem s dojetím prožívala při zhudebněném žalmu: „Pozvedám své oči k horám, odkud mi přijde pomoc? Pomoc mi přichází od Hospodina, on učinil nebesa i zemi.“ A s těmito verši jsem prožívala celou cestu v obdivu a úžasu nad krásou hor, přírody a veškerým Božím stvořením.
Ještě jednou moc děkuji za skvělé přijetí celou komunitou v čele s Alvarem, za výborné jídlo a všechnu péči místních bratří a sester. Také Marušce, naší průvodkyni, za dokonalou přípravu cesty a duchovní provázení během jízdy v autobusu. Celý program včetně návštěvy Padovy a poutního místa Monte Berico byl opravdu nádherným zážitkem, na který budu dlouho vzpomínat.
Eva

Děkuji sestrám a bratřím za vlídné přijetí a královskou pohostinnost! Pán jim stonásobně odplať! Děkuji!
Radmila T.

Chci se s vámi podělit o to krásné z naší pouti do Camparma, na Pasubio, do Padovy… Krásné bylo vše, i když já to všecko vidím až tehdy, když se vrátím z pouti domů 🙂 Teprve tehdy naplno cítím dobré ovoce a požehnání, která jsem tam obdržela. A až tehdy naplno všecko ocením. Poděkování posílám všem, kdo se podíleli na organizaci pouti i všem zúčastněným, kteří napomáhali dobré rodinné atmosféře.
Evička

Byla jsem pozvána od Evičky a Marušky do Camparma a jsem ráda, že jsem jela. Dostala jsem tam pokoj do duše a přesvědčila jsem se, že jsem na správném místě, ve společenství bratří a sester z komunity. Komunita mi nahradila rodinu, kterou nemám. Díky všem!
Anička

Díky Pánu za krásnou pouť v Camparmò. Nádherná je přítomnost, když můžeme vzbuzovat důvěru v Pána.
Jirka N.

Pouť do Camparma, které jsem se původně ohromně bál, mne obrovsky duchovně naplnila a jsem za tyto zážitky, které jsou pro mne totálně nové a velmi vzácné, vděčen celému společenství Koinonie a také skupině poutníků. Jsem si jist, že jsem nic podobného ve svém životě nezažil, za to vám všem patří mé obrovské „Děkuji!“ a prosím Pána, aby všem požehnal.
Láďa

 

Už začátek pouti do mateřské oázy v Camparmu začal jedním velkým zázrakem. Jakým? Tím, že jsme se jí vůbec mohli zúčastnit.
Po různých peripetiích ve středu 28. července 2021 v 6 hodin ráno vyjíždíme poznat místo, kde se zrodila Koinonia Jan Křtitel.
Přijetí komunity v Camparmu je po všech stránkách vlídné. Takový úžasný servis, kterého se nám dostává! Znát je to už od prvních chvil, kdy dorazíme. A to jídlo, co nás čeká… To je fantazie! Pestré, chutné, typicky italské. A ještě k tomu na talíři tak krásně vypadalo! A co teprve duchovní strava, kterou nám plnými doušky servíruje Alvaro. Je to prostě skvělý řečník. Jeho kázání se nás opět silně dotýkají. Zejména to, v němž zmiňuje příklad dvou sester Marie a Marty. Jaký přístup zvolit? Snažit se o to mít vše dokonalé podle našich představ, jak to chtěla Marta? Anebo raději poslouchat Ježíše, tak, jak to udělala Marie?
Pochopili jsme, že druhou cestu zvolil i otec Ricardo, když vyslyšel proroctví o Camparmu a založil Koinonii. Na vlastní oči jsme se tu mohli přesvědčit, jak těžké bylo celou oázu vybudovat. A je nám jasné, že i dnes je zde skutečně práce jak na kostele a ještě asi dlouho bude. Ale je vidět, že bratři a sestry, kteří v Camparmu žijí a pracují či přijíždějí pomáhat, jdou správným směrem, vědí, co chtějí, a jsou ochotni tomu leccos obětovat.
Nápadů a vizí má Alvaro a jeho tým opravdu hodně.
Nás kromě prohlídky Camparma a mše čekala ve čtvrtek 29. července také zajímavá beseda (nejen) o prvoválečné historii, kterou si pro nás připravil pan Giovanni. Díky poutavému vyprávění jsme se dozvěděli, že ve zdejších horách bojovalo za první světové války téměř 100 tisíc vojáků. V uniformách rakousko-uherské armády mezi nimi byla i celá řada Čechoslováků. Mnoho z nich tu bohužel padlo, jiní zde po válce založili rodiny nebo se vrátili zpátky do rodné vlasti.
O tom, v jakých podmínkách se Velká válka odehrávala, jsme se mohli sami přesvědčit při výstupu na Monte Pasubio. Při této cestě si někteří z nás sáhli i na dno svých fyzických sil. Přece jen, vystoupat do výšky kolem 2000 metrů nad mořem nemusí být pro někoho úplně jednoduchý úkol. My z Polabské nížiny bychom o tom mohli dlouze vyprávět, přestože ostatní poutníci a bratři a sestry z Camparma se nám všem snažili maximálně pomáhat zdolat všechny nástrahy.
Každý, kdo se na letošní pouti nějakým způsobem podílel, přispěl k tomu, že se z našeho pohledu po všech stránkách vydařila. Velký obdiv a uznání patří všem, kteří i v této nelehké covidové době dokázali takovou akci organizačně zajistit.
Bylo nesmírně obohacující pozorovat, jak Koinonia Jan Křtitel působí jak dobře namazaný stroj, kde každé kolečko v soukolí přesně ví, co má dělat, a dokáže si poradit s jakoukoliv situací. A navíc s lehkostí, grácií a úsměvem.
Péče o nás, o poutníky, byla vskutku až dojemná. A když člověk viděl v akci Alvara s Francescem, v podstatě nerozlučné bratry, které snad musí pojit nějaká skrytá pupeční šňůra, jak na sebe slyší, jak se skvěle doplňují, živě diskutují, vtipkují a plánují další zajímavé věci, tak snad ani nemohl nabýt jiného dojmu, než že Koinonia Jan Křtitel je opravdu v dobrých rukách. A co víc, ještě k tomu pod Boží ochranou! (redakčně zkráceno)
Tomáš a Denisa z Pardubic

Pán je neskonale dobrý, pouť naší plzeňské oázy byla pro mě mimořádná, Camparmò nádherné! Pán ke mně promlouval skrze přítomné bratry a sestry i skrze mé srdce.
Jako chronicky nemocný člověk s autoimunitním onemocněním bez možnosti vyléčení jsem se na pouť vydala s úmyslem poděkovat Bohu za dosavadní život, za všechny milosti a nezasloužená obdarování. Letos to byla moje druhá pouť, poprvé jsem navštívila Camparmò před 15 lety a už tehdy jsem se léčila. U Boha je všechno možné; bez ohledu na lidské limity, ale s důvěrou v jeho možnosti společně kráčíme, společně následujeme Ježíše, který je neustále s námi, Ježíši patří dík na prvním místě. On v Matoušově evangeliu říká: „Buďte tedy dokonalí, jako je dokonalý váš nebeský Otec“ (Mt 5,48). Děkuji Alvarovi a oáze v Camparmu za přijetí a dokonalé pečování o všechny naše potřeby. Bylo to jako v pohádce. Odnáším si do dalších let prohloubený pocit osvobození, radosti, pokoje, vděčnosti, sounáležitosti, zkušenost chvil vzájemného sdílení, pohledu do očí bratří a sester, do očí plných jasu a porozumění, soustředěné pozornosti a zájmu. Toužím žít podle slova: „Kdo věří ve mne, ‚proudy živé vody poplynou z jeho nitra,‘ jak praví Písmo“ (J 7,38) – aby žádný, koho potkám, nemusel už mít žízeň, ale aby se setkal s Ježíšem.
Anička z Kyjova

 

Na hoře Pasubio jsem pocítila Pánův dotyk, když jsem dostala požehnání od Francesca skrze znamení Božího slova, které na mě spočívá, a od Alvara proroctví o Camparmu. Vnímala jsem přitom znovuobnovení svého povolání být Jan Křtitel. Bylo to silné… Děkuji za celou pouť!
Laďka

 

Byla jsem uchvácena krásou místa, kde se nachází mateřská oáza naší Koinonie Jan Křtitel. První ráno se nám ukázaly hory v plné nádheře. Byly krásně osvícené sluncem do hloubky i do výšky – bylo to pro mne jako zjevení a zmrtvýchvstání Páně. Další dny byly hory zastřeny mlhou.
Zapůsobila na mne nádhera Pasubia, kde Ricarda oslovil Pán, aby vybudoval Koinonii. Venku před kostelíkem jsme slavili mši svatou a i náhodný cyklista si přišel pro požehnání od Alvara a Francesca a dostal proroctví o Carparmu – ukázka krásné evangelizace.
Děkuji všem, kteří se o mne starali, i za „pandu“ a jejího řidiče Davida, který byl mou oporou i v některých nesnázích. Také jsem vděčná, že jsem si po nějaké době mohla opět vychutnat svůj oblíbený nápoj Bombardýno.
A ještě abych nezapomněla na Padovu: 44°C, tož to byla bomba. Po obědě jsme odjeli na poutní místo Monte Berico, kde jsme měli mši svatou na poděkování za vše, co jsme společně a v lásce jeden k druhému prožili.
Ještě jednou děkuji vedení komunity, že mě s sebou vzali, abych vše prožila.
„Slyšet, vidět a zemřít.“ Amen.
M.J.

 

Do Camparma jsem jela s velkou radostí, že zase po čase mohu navštívit naši mateřskou oázu a setkat se s bratry a sestrami. Vezla jsem s sebou mnoho přímluv a mezi nimi také prosbu o požehnání Hebronu, moravské oázy, našeho „větrného mlýna“, za který se každý den modlíme slovy z Iz 55,10-11 „Spustí-li se lijavec…“
Cestou bylo krásné počasí, ale když jsme přijížděli k horám, začalo se zatahovat. Jak jsme vystupovali z autobusu, pršelo a postupně se spustil krátký lijavec na přivítanou. Za chvíli bylo zase krásně. Pro mě to bylo znamením, že Pán na nás a na naši Moravu nezapomíná.
HP

Co vám dala pouť do Camparmo? Táto otázka zaznela v autobuse cestou naspäť do Českej republiky. Rozmýšľal som čo povedať a napadol mi iba jeden jednoduchý zážitok. Išli sme sa pozrieť do mesta Vincenza. Cestovali sme autobusom. Z Camparmo do Vincenza to trvalo asi hodinu. Nejako som si neuvedomoval počasie vonku, lebo vo vnútri bola zapnutá klimatizácia. Až keď sme všetci vystúpili z autobusu, mal som pocit, akokeby ma niekto „omráčil“. Teda neviem či je to správne slovo, ale šok z horúčavy bol veľký. Až potom som počul ako niektorí vraveli: „Na displeji autobusu svítilo čtyřicetdva stupňu“.
Začal som sa potiť a na celom tele sa začali na mňa lepiť šaty. Pretože mala nasledovať omša obliekol som si ešte liturgický odev a šaty sa ešte viac prilepili.
Nasledoval spev, čítania a Alvaro začal kázať. A ja som postupne prestal cítiť nepríjemnosť horúčavy. Osvieženie prichádzajúce z jeho slov začalo víťaziť. Až potom som si to uvedomil: „Vidíš, prestal si vnímať horúčavu, lebo si vnímal Božiu blízkosť, ktorá prišla prostredníctvom ohlasovaného slova.“
Iba s týmto jedným zážitkom som sa na ceste naspäť podelil. Ale vravím: „Ja někdy nevidím hned výsledky, nebo ovoce. Až později…“
Uplynulo päť dní a vo mne rezonuje aj Camparmo, aj Pasubio. Čo majú spoločné? Skaly a pustatinu. Nič zvláštne. Dalo by sa povedať, že sú ako púšť. Bez života. A napriek tomu, Ricardo pred viac ako 45 rokmi tam strávil 2 mesiace. Modlil sa a postil. A musel tam zažiť niečo veľmi silné. Ináč by z toho miesta nevytryskol život a nevyrástla Koinonia, spoločenstvo, ktoré má bratov a sestry po celom svete.
Keď si dám otázku: „Čo tam Ricardo zažil?“ Odpoveď je: „Božiu blízkosť.“ Lebo keď sa človek otvorí na modlitbu, pôst, tak sa otvára na Božiu blízkosť, na mystiku.
A čo je srdcom mystiky? Láska. Všetci mystici mali skúsenosť Ohňa Božej lásky. Keď sa Boh zjavuje človeku, tak ho vtiahne do svojej lásky.
Ricardo často cituje svätú Tereziu Avilsku, svätého Františka Saleského. Obidvaja sú ľuďmi, ktorí horeli Ohňom lásky.
Teda čo som si doniesol z Pasúbia a Camparma? Znovu som si pripomenul, že mystika je vstúpiť do blízkosti Ohňa. Myslím, že Mojžiš pred horiacím kríkom sa cítil milovaný. Oheň nezostal len na kríku, ale naplnil srdce Mojžiša.
Zo srdca sa mu potom dostal do života a Mojžiš sa stal Božím priateľom. To isté sa prihodilo Šavlovi na ceste do Tarzu, aj svätému Igncovi z Loyoly, aj mnohým ďalším.
To je Božia ponuka: „Vstup do modlitby. Priblíž sa Ohňu a obklopí Ťa láska“. Hoc aj uprostred pustatiny a nehostinných skál.
Skaly ťa nepohostia, ale Pán čaká, aby ťa pohostil svojím Duchom. On hostil už mnohých mystikov. A možno práve takéto pusté miesto potrebujeme. Aby nad nami mohlo zaznieť slovo, ako nad Jánom Krstiteľom.
Ďakujem Pane zástupov, že prichádzaš, aby sme počúvali Tvoj hlas. Ďakujem, že prichádzaš, aby sme horeli tvojím Ohňom lásky. Ďakujem za mystikov, ktorí dosvedčujú, že žiješ a prichádzaš.
Preto chcem vyhľadávať „pusté miesto“ každý deň, aby si ku mne hovoril. Aby som bol obklopený Tvojím Ohňom. Amen.
Marek

 

Jsme vděční Pánu a Koinonii, že jsme se mohli zúčastnit poutě do Camparma s celou rodinou. Pro nás to bylo poprvé, co jsme byli spolu v zahraničí. Společný čas s bratřími i sestrami byl požehnaný. Bylo krásné po dlouhém čase je znovu vidět a společně se modlit, zpívat, sdílet se, jíst, procházet se. Bylo povzbuzující vidět místa, kde vznikala naše Koinonie a za jakých okolností. Moc mne oslovila Alvarova slova, jakými překážkami si museli projít při evangelizaci a budování společenství, jak to Pán žehnal a dnes je vidět ovoce, které můžeme zakoušet i my. Mám radost, že i naše děti zvládly celou pouť, i když ne vždy to bylo pro ně jednoduché. Byly součástí jásajícího Pánova lidu. Co víc si jako rodiče můžeme přát?! Věřím, že to přinese dobré plody.
Stanka

V létě jsem se s naší komunitou účastnila poutě do Camparmò.
Úžasný zážitek, můžu všem doporučit. A proč? Prožila jsem opakovaně přátelství, lásku a přijetí bratří a sester, kterou si ve světě člověk jen těžko představí, a nanovo mě to utvrdilo v povolání Jana Křtitele. V dnešních zvláštních „covidových“ časech žijeme více izolovaně, nekontaktně, a i sama na sobě jsem pozorovala sociální lenost ve smyslu opouštění domova za aktivitami, které jsem měla ráda a po léta zažité. A to včetně našich komunitních setkávání. Všechno řešíme online a připadá nám to ve finále fajn, že šetříme čas a peníze. Ale jaký je výsledný efekt? Jsme více sami, čím dál tím méně vnímáme potřebu být s druhými, ale tím pádem i jejich potřeby a jejich život. Ne, to není křesťanské a o to méně komunitní. Alvaro řekl větu, která mě hluboko zasáhla a doposud rezonuje v mém nitru: JSME RODINA. Tak funguje naše komunita a naplno mě to znovu oslovilo. Pokud se to vědomí ve vás vytratilo, je potřeba zvednout se ze židle a zajít za bratrem a sestrou a sdílet s nimi svůj čas!
Děkuji všem za přijetí 🙂
Katka D.

Fotky ve vyšší kvalitě si můžete stáhnout ZDE