Kristus vstal z mrtvých!

Zatímco píšu tento dopis k nadcházejícímu adventu, nacházím se na pouti v Izraeli. Právě jsem dokončil návštěvu Nazareta; zítra mě čeká Hora blahoslavenství a Kafarnaum a tak dále, takže mé myšlenky postupují v této duchovní vlně a nemohu tím nebýt silně ovlivněn.
Na zdejších místech vše promlouvá o zvěstování a přijetí; skoro se zdá, že tato místa jsou takovou ozvěnou jubilejního Roku milosrdenství, vyhlášeného papežem Františkem. Vše se stává nabitým milosrdenstvím, přítomností a očekáváním; evangelní poselství se stává univerzálním, schopným dotknout se každé potřeby lidského srdce.
Na mysl mi přicházejí tři reflexe, které dokonale korespondují s cestou, po které by měla Koinonie během tohoto adventu kráčet.
První myšlenkou je, že Boží dar převyšuje naši ubohost. V Nazaretě je Maria obestřena darem, který ji přesahuje a který ji uschopňuje k přijetí. V Kafarnaum se Petrův dům stává místem, kde se pro každého konkretizuje hluboká naděje na to být obnoven a stát se opět nositelem lásky, která je nezasloužená: je vyhráno nad osamělostí a začíná klíčit radost. Jinými slovy, přijde zázrak z Kány: obyčejná voda k očišťování se stává mesiášským vínem, které přináší radost.
Druhou je společná přítomnost chudoby a požehnání v každé situaci našeho života. Neexistuje nikdo zcela ztracený, a stejně tak ani zcela svatý; existuje směs obohacované chudoby, posilované slabosti, oddálenosti, která se stává cestou přibližování se. Kdo byli apoštolové, ne-li chudí, kteří i když takovými zůstali, stejně zároveň zakoušeli, že jsou milováni, jako by byli nejlepšími osobami na zemi? Toto je klíč ke klidnému a opravdu evangelnímu životu. Jedině v míře, v jaké přijmeme, že jsme hříšníci, kterým bylo odpuštěno, můžeme říci, že Ježíš je pravý Emanuel, Bůh s námi.
A nakonec, každá biblická postava byla povolána k tomu, aby odpověděla s vírou a velkorysostí na Boží nabídky. Maria odpovídá andělovi, Petr na podněty Ježíše na lodi. Jaká byla jejich jistota?
Žádná, jen odvážná důvěra v přijaté slovo. Maria ho přijala, Petr také a stali se nástroji spásy pro nás všechny. Maria neznala anděla, ale uvěřila mu; také Petr ještě neznal slavného rabína z Nazareta, ale uvěřil slovu, které od něho slyšel, navzdory všem předsudkům, byť oprávněným. Poddajnost musí vždy předcházet jakémukoliv rozlišování.
A tak z těchto tří úvah vyplývají tři jednoduché závazky: radost, přijetí, poddajnost. Radost, protože Boží dar nás přesahuje; přijmout se takoví, jací jsme, abychom zakoušeli pravé synovství; poddajnost bratrovi, abychom zvítězili nad jakoukoliv nedůvěrou, která filtruje náš život.
Zavažme se k radosti, abychom nedali prostor k malomyslnosti a smutku, které nás chtějí přesvědčit o tom, že Boží dar nám nenáleží a že pro nás se stejně nikdy nic nezmění.
Zavažme se k milování sebe sama a k přijetí se s vděčností a úctou, abychom tak překonali každou zahořklost, která nám nedovoluje žít jako Boží děti: nejsme povolání k životu pod jhem obviňování, které popírá naše adoptivní synovství.
Zavažme se k bratrské poddajnosti, tak totiž budeme moci zvítězit nad strachem z druhého či odlišného, nad strachem, který není ničím jiným než útěkem od milosrdenství, které nás volá do společenství.
Zvol si tedy být usměvavým, vědomě radostným; netrýznit se, neobviňovat se a překypovat vděčností za to, co jsi a za to, co děláš; abys mohl jít vstříc svému bratru a stát se mu jeho milosrdným samaritánem.
To ostatní, jako jsou modlitby, pokání, posty a různé úkony zbožnosti, zůstává stále v platnosti, ale nedělejme nic bez radosti, bez lásky a bez poddajnosti. Jinak budeme jako zvučící zvon, který však nemá sílu, hlasem, který nedokáže volat, zvěstí, která nedojde až k srdci.
Charisma Koinonie Jan Křtitel si vyžaduje tento závazek.

Krásný advent!

Plzeň-Valcha, 22. listopadu 2015


P. Alvaro Grammatica
generální pastýř