Pastorační pracovníci diecéze hovořili o otevřenosti a službě

Boží slovo, Přátelství, Poslání. To byly tři výchozí body, nad nimiž se setkala zhruba stovka pastoračních pracovníků a akolytů plzeňské diecéze v pátek 28. října ve školicím středisku Koinonie Jan Křtitel v Plzni – Liticích. Účast neodmítl ani biskup Tomáš Holub.

“Z jedné strany je nutné vědět, jakou myšlenku má Ježíš a církev, na druhé straně je třeba znát místní realitu, k níž jsme nasměrováni, abychom pak mohli předložit patřičný aktuální návrh,” zdůraznil biskupský vikář pro evangelizaci P. Alvaro Grammatica ThD., který po celé dopoledne rozebíral s účastníky především misijní poslání podle myšlenky Ježíše a církve, realitu místní diecéze a organizační možnosti farní pastorace.

“Oslovilo nás jeho konstatování, že je třeba klást větší důraz na praxi a otevřenost, než na formální vzdělání, podložené příslušným glejtem,” shodly se dvě pastorační asistentky ze Stříbra. Také možnost vyměňovat si zkušenosti v jednotlivých pracovních skupinkách byla vítána. “Zejména v menších farnostech se cítíme osamělí, možnost se s někým poradit chybí,” potvrdili někteří. Statisticky ověřený fakt, že 45% populace jsou lidé, kteří hledají duchovní naplnění a jsou ochotni naslouchat, byl východiskem pro výzvu, aby se farnosti otevíraly lidem tzv. zvenku, aby komunikovaly s mladými lidmi, využívaly sociální sítě. “Pastorační pracovníci by měli získávat další pastorační pracovníky, šířit evangelium a hledat nová oslovení. Evangelizovat a neustrnout jen ve společenství těch, kteří už evangelizováni jsou,” vyzdvihl Jiří Lodr, akolyta a ředitel diecézní Charity, a s radostí konstatoval, že právě mezi pracovníky a klienty Charity se toto poslední dobou daří.

Při závěrečné mši sv. pověřil biskup Tomáš Holub čtyři nové akolyty službou v diecézi a vyslal je se srdcem otevřeným vnímat, komu mají sloužit. “Jsme všichni služebníky Pána, jehož vláda je vláda rozepjatých rukou pro lidskou spásu. Není to kněz, není to biskup, je to Ježíš, jediný, před nímž máme pokleknout,” konstatoval biskup.

Alena Ouředníková /Převzato z Katolického týdeníku/

 

„Když už člověk jednou je, tak má koukat, aby byl. A když kouká, aby byl a je, tak má být to, co je, a nemá být to, co není, jak tomu v mnoha případech je.“ – Jan Werich.

A já jsem od včerejška akolytova žena. Zní to jak titul románu Jane Austenové. Já ale nejsem hrdinka příběhu z devatenáctého století, jsem manželka a matka ze začátku jednadvacátého století. Nenosím senzační klobouky s rajčím peřím a krajkové fiží, nosím džíny a poslouchám Rolling Stones. Časy se mění… A o tom byla i dopolední přednáška otce Alvara. Jak oslovit těch třicet procent hledajících. V duchu jsem probírala svůj gymnaziální oikos. Zámecká hospoda, studenty tak přátelsky nazývaná Ve zdi, zeje odpoledne prázdnotou a naše omladina tráví svůj čas ve společnosti computeru, studujíc, co nového napsalo na Facebook 320 jejich přátel. Došlo mi, jak jsou s těmi 320 virtuálními přáteli osamělí…  Jak hledají jistotu, která se staletí nemění. Jistotu, že je má někdo bezvýhradně rád bez ohledu na to, co na ten bláznivý Facebook napíšou. Natolik rád, že pro ně umřel a přemohl smrt jednou provždy. A tuto jistotu jim máme přinášet my. Jak, to už je oříšek. Když si ale přečtu Werichův citát, myslím, že naprosto postačí, když budeme koukat, abychom byli tím, čím jsme. Křesťany, pevně zakotvenými ve své víře.

Časy se mění a my jsme tady a teď. A máme být tím, čím jsme. Jsme služebníky, ne pokorně ohnutými přisluhovači, jak jste tak krásně řekl, otče Tomáši. Děkuju Vám za tuto promluvu. A tak koukám, abych byla tím, čím jsem, Křesťankou s rovnými zády.

 Lucka Mamba