Setkání Koinonie na zahájení nového pastoračního roku se neslo v duchu povzbuzení: „Koinonie, neboj se!“

Neboj se Pánu důvěřovat, i když je tvá loďka zmítána bouří. Bůh ji dopouští ne proto, aby nás trestal, ale abychom se ve víře obraceli k němu a uměli zachovat klid. Můžeme ho prosit, oč potřebujeme. Tam, kde jsme, i když prožíváme těžkosti a zdá se nám, že Ježíš zrovna spí, Pánu dobrořečme a za všechno mu děkujme. Tehdy se naše oči otevřou a my uvidíme Pána, který je v naší loďce, v našem životě přítomný stále!

Vyslechli jsme si kromě Alvarova a Francescova kázání také hezká svědectví, zvláště silný je příběh Janky, jejíž zásnuby s Davidem jsme společně požehnali.

Neztrácejme vědomí své ubohosti a buďme Pánu vděčni za jeho milost, která nás činí Božími dětmi. To nám dovolí jednat s druhými podle toho, co si zaslouží – a tím je naše láska. Láska obnáší soucit, ze soucitu se rodí radost a radost má chuť se podělit. Tak přichází nadšení svědčit o Ježíši a roste přátelství, jehož plodem je Koinonie.

Na tomto zářijovém setkání jsme se radovali z mnoha plodů. Byli jmenováni noví koordinátoři, do Koinonie vstoupili noví bratři a sestry, další své závazky obnovili a někteří slavnostně vyslovili slib být Jan Křtitel po celý život.

Nechyběly ani sliby do zasvěceného života, Bořek složil své první časné sliby a Honza je na další tři roky obnovil.

Můžeme jít touto cestou ne proto, že jsme svatí, ale proto, že jsme spojeni s bratřími, a tak může kráčet i ten nejslabší.
Pokud bychom se jich zeptali: „Proč jsi v Koinonii? Jsi snad svatý?“, odpoví nám: „Ne! Jsem v Koinonii, protože jsem ubohý hříšník, který se cítí být milován přáteli!“
I když asi většina z nás umře se svými nešvary, je důležité moci nakonec říci: „Byl jsem věrný Ježíši, sestrám a bratřím.“

(HoBu, toivo)