Ježíš žije, hrob je prázdný
Setkání Ježíš uzdravuje je pro každého vždy velkou příležitostí vidět, jak konkrétním způsobem Pán koná.
Nepředstavujte si žádnou čekárnu u lékaře, kde nemocní smutně posedávají, ale rozjásaný sál, který chválí zmrtvýchvstalého Ježíše. Toto radostné očekávání na projevení Boží uzdravující lásky umocňuje vyučování našeho generálního pastýře Alvara (vikáře pro novou evangelizaci v plzeňské diecézi). Moudrým, a přitom zábavným a názorným způsobem nás uvedl do 11. kapitoly Janova evangelia o vzkříšení Lazara. Víra je cesta, kterou jdeme krok za krokem. Je to proces, kdy se učíme důvěřovat Bohu. Přijali jsme, že čas čekání v těžké životní situaci nás posiluje ve víře, a činí z nás vítěze. Záleží na tom, jak se chceme dívat na problém. S vírou nebo bez víry? Jistě, je třeba se dívat s nadějí, v optice vzkříšení. Konkretizovat víru na dnešní problém. Zázrak potřebuje spolupráci ne „magická“ slova proč – kdyby – doufejme. Dovolme Slovu, aby se dotklo problému. Musíme chtít to, co říká víra, situace se může změnit a my jsme této možnosti uvěřili. Jak ve vyučování zaznělo. Požehnání nezávisí na naší minulosti, ale na důvěře v Pána, kterou dnes máme.
Na tomto dubnovém setkání byla atmosféra víry zvlášť citelná, a to už od samého začátku. Pán odpovídal, osvobozoval vnitřně i tělesně uzdravoval. Na slova poznání, která byla vyřčena, reagovali přítomní bratři a sestry svým svědectvím o zlepšení zdravotního stavu. Sál, který doslova praskal ve švech, svědčil o tom, že o tato setkání je stále větší zájem. Pro ty, kteří chtějí pokračovat v této započaté cestě, nabízejí naše Domy modlitby stálé doprovázení v modlitbě a přátelství.
(HP)

Svědectví

Problém s uchem
Na dubnovém setkání „Ježíš uzdravuje“ se Pán znovu dotkl mého ucha a já jsem pocítila další zlepšení.
Chci vám ale popsat všechny peripetie, které tomu předcházely, jakou měly gradaci a jak to vypadá teď.
Když mi bylo 22 let, utrpěla jsem úraz pravého ucha. Stalo se to k večeru a pamatuji si, že jsem okamžitě ztratila rovnováhu, a tak jsem se zakloněnou hlavou a vrávorající chůzi stopla taxík, aby mně dovezl do nemocnice, protože jsem potřebovala odbornou pomoc. Na pohotovosti se mi věnoval lékař z nějaké arabské země a ten mě uklidnil, že bubínek není porušený a že si mám dát nějaké kapky. Velice jsem se po nich otřásla a druhý den mě prohlédl jiný lékař a řekl, že musím na operaci kvůli poškození bubínku a prozatím mi dal papírovou protézku. Protézka byla výborná, ucho mě ukrutně svědilo a to měla být známka hojení. Po určitém čase jsem šla opět na kontrolu a pan doktor mi řekl, že se ucho zahojilo dobře a na operaci nemusím.
Namítala jsem, že na ucho neslyším, na což mi bylo řečeno, že jsem na něj ani nikdy nemohla slyšet lépe! Když nemohla, tak tedy nemohla… Dále jsem s tím nedělala nic a jednoduše jsem žila s mírnou ztrátou rovnováhy a s „dutým“ pocitem v polovině hlavy i s problémy souvisejícími s nízkým tlakem vlivem tlaku atmosférického, a samozřejmě se zhoršením sluchu. Tak jsem žila po 12 let. V roce 1999 mě jedna spolužačka informovala, že v Košicích provádějí operace bubínků a ať to určitě zkusím. Tam vyšlo najevo, že problém nebyl jenom s bubínkem, ale porušené byly i sluchové kůstky. První operace se ovšem nezdařila, protože na 6. den se mi bubínek opět proděravěl a moje radost byla tatam. Vypadala jsem dost divně, protože na mé chůzi se projevovala opětovná ztráta rovnováhy a i v obličeji jsem působila dojmem podnapilého člověka… Obyčejné oblékání mi trvalo cca dvě hodiny. S hrůzou jsem si uvědomovala, že se mnou v nemocnici nebudou dál nic dělat, a proto jsem se s tím stavem musela smířit. Po určité době jsem potkala další spolužačku, a ta mě zase přemluvila, abych šla na operaci, tentokrát do Trebišova. V r. 2001 jsem se tedy podrobila druhé operaci. Ani ta se bohužel nepovedla, ale alespoň jsem se držela lépe na nohou.
Chci podotknout, že jsem byla sice věřící, ale scházela mi „vítězná mentalita“, a tak jsem se v tom všem plácala. Když jsem se v r. 2002 seznámila s Koinonií Jan Křtitel, chtěla jsem tuto svoji situaci řešit také s knězem. Poprosila jsem o modlitbu otce Alvara, a také o radu, zda mám jít ještě na další (celkem již třetí!!!) operaci. Pochopila jsem, že to mám risknout a jít. Modlila jsem se, ať je to již naposled. Přijala jsem též svátost smíření a pomazání nemocných. Operace dopadla velice dobře. Pan profesor působící na ORL v  Olomouci mi v r. 2002 ucho „spravil“ nejlépe. Po téhle operaci se to se mnou účinkem atmosférického tlaku zamotalo jenom někdy, ale v r. 2006 na „Ježíš uzdravuje“ mne Pán úplně uzdravil ze ztráty rovnováhy (bylo to potvrzeno speciálním vyšetřením na ORL v Plzni).
A teď, na posledním setkání s modlitbou za uzdravení jsem pocítila teplo na pravém uchu a chvění a bylo to po vyřčení slova poznání, že Pán uzdravuje někomu pravé ucho a „půlku“ hlavy. Vím, že Ježíš se mně opět dotkl, za což mu z celého srdce děkuji.
Za ta léta pozoruji, že jsou lidé, kterých se Pán dotkne a jsou rázem úplně uzdravení, a jsou tací, kteří se uzdravují po kapkách. To je i můj případ a jsem za to ráda, protože se tím posiluje má víra a jsem tím zároveň přiměna k tomu stát neustále na Božím slově a často se na Pána obracet. Můj sluch se pořád a pořád zlepšuje a já vím, že teď to bude o mnoho lepší a že kvalita mého života se bude zvedat.
Přeji všem, kteří jsou v těžkostech, aby se nebáli svěřit do rukou Pána Ježíše, protože On může učinit a uzdravit naprosto vše, protože je on je Bůh VŠEMOHOUCÍ!
Zdraví Vás Zuzana

Zdravím z Prahy a moc vzpomínám na sobotní „Ježíš uzdravuje“. Při fyzickém uzdravení Alvaro řekl, že Pán uzdravuje „střeva“. Krátce před sobotou jsem byla na vyšetření a bylo mi sděleno, že mám plná střeva plísně. Vzala jsem si to uzdravení a uvěřila jsem, že jsem opravdu uzdravena. Abych však mohla podat věrohodné svědectví, tak jsem si to dnes nechala opět vyšetřit a bylo mi řečeno, že plíseň je pryč – střeva jsou čistá: Díky, Pane! Posílilo to moji slabou víru. Taky jsem prosila o uzdravení z nespavosti a to je také zažehnáno. Nedokážu říci, jak vám všem moc děkuji.
E.


Fotografie