Na první červencové dny dostali od komunity pozvání na pouť do mateřské Oázy Koinonie Jan Křtitel v Camparmu ti, kdo již složili své věčné sliby. Všichni jsme jeli ve velkém očekávání. Doprovázeli nás někteří interní bratři a sestry z plzeňské Oázy v čele s pastýřem Francescem.
Už po přejezdu italských hranic jsme obdivovali nádheru Alp a krásných městeček na jejich svazích. Když jsme s minibusem vystoupali nad městečko Schio a byli uchváceni pohledem na ně i na krásu mohutných horských masivů, to už jsme se blížili k cíli cesty.
V Camparmu jsme po příjezdu zakusili úžasné přijetí interních bratří a sester, kteří se pak o nás po celou dobu s láskou starali.
Otec Emanuel, místní pastýř, sloužil druhý den v neděli dopoledne mši svatou a seznámil nás s historií komunity. Připomněl nám důvod naší cesty: sestoupit ke kořenům. Naše putování navíc přirovnal k cestě lososa, který se proti proudu vrací do místa svého původu, aby se mohl rozmnožit. To jsme prožívali i my: vydali jsme se na svatou pouť, aby nám bylo umožněno nést hojnější ovoce. Dívali jsme se na Camparmo přes brýle Bible. Emanuel nám řekl, že z duchovního hlediska jdeme dnes do hloubky kořenů. Těmi hlavními kořeny je otec Ricardo, zakladatel, kterého si Pán vyvolil, zaslíbení velkého potomstva, jako je hvězd, a země, kterou v Camparmu obdržel. Je to Pánovo slavné dílo. A v této slávě si máme projevovat vzájemnou lásku. To je ideál, který měl otec Ricardo na mysli a k němuž všichni společně směřujeme: učit se životu v přátelství.
Pak jsme na dálku otci Ricardovi také požehnali, neboť právě 3. července slavil své 75. narozeniny.
Po bohoslužbě nás Emanuel provedl významnými místy v Camparmu, prohlédli jsme si první domek Rachab, kapli, dům sester, dům bratří a nově postavené budovy během celého působení komunity. Seznámil nás s počátečními těžkostmi s odkoupením pozemků, chybějící elektřinou a vodou, ale i s tím, jak se první bratři mnohokrát radovali z velké Boží lásky, kterou je Pán za jejich víru v nelehkých podmínkách odměňoval.
V odpoledním čase nás po okolí Camparma provázel Francesco a řekl nám něco k historii této oblasti v souvislosti s boji za 1. světové války. V podvečer nás navštívili Ida a Alfredo, první manželský pár externí komunity v Camparmu. Podali svědectví o svém povolání do Camparma a o své vůbec první návštěvě otce Ricarda v této osadě (na podzim roku 1981), o svém obrácení skrze jeho osobu, o životě s Pánem a komunitou, o tom, jak se učili Pána za všechno chválit a za vše děkovat. Zmínili se také o své službě, o přátelství a lásce bratří, o společné modlitbě, evangelizaci a také o zkušenosti s Pánovým dotekem a Jeho blízkostí v těžké životní zkoušce.
Po noční bouřce jsme se probudili do krásného slunečného dne a těšili se na výstup na Pasubio do výšky 2240m n.m. Vzhledem k tomu, že se pouti účastnili zástupci všech věkových kategorií, byla naše horská túra zmírněna: asi 8 km jsme byli vyvezeni minibusem k tunelu Galleria generale D’Havet na tzv. Cestě hrdinů, která byla dokončena v roce 1938 s pamětními deskami padlých. Odtud jsme společně pokračovali pěšky ke kostelíku, ve kterém se každý rok slouží mše svatá za italské a rakouské (české) vojáky padlé v 1. světové válce. Na tomto horském masívu, který je také označován za “posvátnou oblast”, prolilo krev 20 tisíc mužů. Pro nás jsou tato místa posvátná navíc proto, že zde prožil svoji dvouměsíční poušť zakladatel komunity otec Ricardo a právě zde dostal od Pána příslib země, kterou mu dá, aby mohl započít Jeho nové dílo. Slavili jsme společně eucharistii, bylo to přesně v den výročí výstupu otce Ricarda do těchto míst, 4. července 1975. Všichni jsme byli hluboce zasaženi a děkovali jsme Pánu za všechny přijaté milosti. Sestupovali jsme zpět zahaleni mlhou s hlubokým vědomím Pánovy věrnosti.
Další den byl věnován návštěvě muzea ve vesnici Canove, která patří do Sedmi obcí náhorní roviny v Asiagu, kde probíhaly nejkrutější boje 1. světové války. Od průvodce jsme se dozvěděli o strategii bojů, o životě vojáků a jejich utrpení. Na desce zúčastněných zemí ve válce v letech 1914 – 1918 je zapsáno téměř 10 milionů padlých.
V Asiagu jsme prošli kostnicí, do níž bylo z okolních hřbitovů soustředěno přes 34 tisíc pozůstatků padlých, z toho přes 18 tisíc rakousko-uherských vojáků.
Někteří z nás našli mezi jmény padlých hrdinů své předky. Maruška nám přeložila dojemný dopis vojáka na rozloučenou se svojí rodinou, věděl, že bitva je předem prohraná… a my jsme na jednu stranu pocítili nesmyslnost války a na druhou stranu jsme si uvědomili, že při plnění našeho evangelizačního poslání stojíme v první linii a že je třeba neustále bojovat a věřit v Pánovo vítězství.
Na zpáteční cestě z Asiaga nám pastýř Francesco připravil milé překvapení: pozval nás všechny na pravou italskou zmrzlinu 🙂
I poslední večer jsme v Camparmu prožili v laskavém přijetí a vzájemném obdarování bratří a sester, obdivovali jsme jejich kreativitu ve stolování, vychutnali si s láskou připravenou večeři.
Všichni jsme odjížděli s velkou vděčností Pánu za možnost uskutečnění této svaté pouti. Děkujeme všem, kdo nás přímo provázeli, i těm, kdo nás duchovně podporovali svými modlitbami. Radujeme se z cesty Koinonie, po níž my nedokonalí kráčíme společně s naším nejlepším Přítelem Ježíšem, který je dokonalý!

Alena


Fotografie