Jak už to tak bývá, na tábor se většina z nás těší. I já
jsem se těšila, ale to jsem ještě nevěděla, jaké PŘEKVAPENÍ pro mě má
Pán připravené.
Po pouhých dvou dnech skvělého pobytu jsem byla naprosto
nadšená. Poznala jsem nové lidi, vytvořila se nová přátelství;
dynamiky plné adrenalinu, které pro nás byly připraveny, byly
naprosto úžasné a všechna témata a přednášky mě bavily a hodně jsem
si z nich odnášela.
Největší dojem na mne ale udělal páteční večer. Začalo to jako každá jiná modlitba, nebo mi to tak aspoň připadalo. Začali jsme vzývat Ducha
svatého a i to mně ze začátku přišlo stejné jako jindy. A pak
najednou přišlo to PAU, to veliké překvapení, na které jsme všichni
čekali. Bylo to velmi silné a Pánovu přítomnost jsem cítila jako
nikdy předtím. Začaly se ve mně střídat emoce. V jednu chvíli jsem se
strašně smála a v druhé chvíli mi tekly přímo krokodýlí slzy.
Připadala jsem si jako blázen 🙂 Když jsem otevřela oči a podívala jsem se, co se děje
přede mnou a za mnou, viděla jsem na všech tvářích stejné překvapení
a bouřlivé emoce. Když jsme udělali s přáteli kroužek a všichni se
nahlas a velmi intenzivně modlili v jazycích, začal k nám mluvit
Marcel. Zeptal se, jestli někdo cítí povolání k evangelizaci.
Nejdřív jsem nic necítila, vlastně jsem ani moc Marcela neslyšela, ale
pak přišla Lenka a vytrhla mě z mé “veřejné samoty” slovy: “Ty
nejdeš?”. V tom se ve mě cosi pohnulo a já najednou cítila že to je
ono. To je to PAU, to je to PŘEKVAPENÍ, to je moje CESTA! Šla jsem
dopředu a byla v tu chvíli úplně nejšťastnější 🙂
Když jsme se později s českými i slovenskými přáteli a priateľmi
sdíleli, tak jsem slyšela ještě různá jiná svědectví, která se od
toho mého tak moc nelišila. Pán nám na tomto táboře opravdu odkryl
mnohá překvapení.

Ale věc, kterou jsem si odnesla nejvíc, je následující.

NIKDY SE NEVZDÁVEJ!!! (protože se to opravdu vyplatí 😉 )

-Anče+Filďas-



Když jsem jela na tento tábor, tak jsem měla trochu strach z nového prostředí, z nových lidí a nevěděla jsem, co mám čekat …ale teď to vše můžu shrnout jedním slovem: PŘEKVAPENÍ… už od prvních chvil jsem nelitovala, že jsem se mohla na tábor dostat… jsem za to moc vděčná… a první trochu větší překvapení, takové to první “CINK”, bylo při  modlitbě, když jsem šla potmě do lesa a ptala jsem se, co ode mě Pán čeká… a tam jsem trochu cítila, že bych měla v něčem sloužit Bohu, ale nevěděla jsem, jak to pochopit a co pro to mám dělat… a úplně to největší překvapení přišlo při modlitbě k Duchu svatému… nikdy na to nezapomenu, jak to bylo intenzivní a silné… začala jsem hodně brečet… a když se zeptali, kdo cítí, že je povolán evangelizovat, tak jsem prostě udělala krok vpřed… ještě jsem se trochu rozmýšlela, ale pak jsem tam šla… byli tam, myslím, tři kluci a všichni jsme moc brečeli, potom ještě přišly dvě holky a byla jsem moc šťastná :-),  nevnímali jsme, co se děje okolo… chválili jsme Pána, smáli jsme se nebo plakali… bylo to hodně silné… a nikdy předtím by mě nenapadlo, že se pro tohle rozhodnu…

-Nikola-


Fotografie