Za zvuku šofaru …
… proběhla poslední přednáška a bohoslužba pětidenní duchovní obnovy na téma Jozue v litické Koinonii Jan Křtitel, kterou – již tradičně – vedl P. Alvaro Grammatica Th. D. 
Šofar je nejstarší dechový hudební nástroj ze zvířecího rohu (ovce, koza, antilopa nebo gazela), používaný při židovských slavnostních příležitostech, zejména během svátku Roš ha – šana (oslava Nového roku) a jednou za sedm let o svátku Jom kipur (Den smíření). V souvislosti s tématem naší duchovní obnovy je šofar polnicí vítězného lidu, který překročil Jordán a vstoupil do zaslíbené země pod vedením Jozueho. V symbolice tohoto starozákonního příběhu jsme také my, účastníci obnovy, postupně promýšleli Boží povzbuzení, jichž se Jozuemu dostalo od Hospodina – prohlašuj, rozjímej a jednej podle Božích příslibů, zabývali jsme se znameními (Rachab), svými životními cíli (Jericho), svými selháními (Aj), svým potvrzením, že patříme Bohu (Gilgál). Rozvažovali jsme o překonání strachu ze své minulosti (sebeobviňování), přítomnosti (Je Bůh se mnou?) i budoucnosti (Mám naději?). Zabývali jsme se poddajností – ochotou ke změně a důvěrou v Boha. Potvrdili jsme si, že Písmo je především knihou Božích příslibů. Pojmenovali jsme si – spolu s papežem Františkem – co nám brání ve vítězné mentalitě Božího lidu: gnosticismus („Bůh bez Krista, Kristus bez církve, církev bez lidu.“) a pelagianismus (Boží milost není bezpodmínečně nutná ke spáse). V závěru obnovy jsme se zabývali otázkou, v čem spočívá vítězství Božího lidu. Potvrdili jsme si, že ve vítězství víry, v překonání strachu ze smrti. Ježíš v Getsemanech trpěl úzkostí jako opravdový člověk, ale bojoval, modlil se – Ale ne, co já chci, ale co Ty chceš … Jsme spaseni díky víře, musíme být – podobně jako Jozue – silní a stateční. Jozue byl člověk jako my, ale měl odvahu přejít Jordán. Proč? Věřil Božím příslibům, věřil, že Bůh je věrný.
S tímto závěrem jsme se v neděli posilněni rozjížděli do svých domovů.
Velké poděkování patří celému sehranému týmu litické Oázy – vše bylo skvěle zajištěno: přednáškový sál, chvály, adorace a bohoslužby v kostele, pohotové Pavlínčino tlumočení, skvělý hudební doprovod při obřadech i zázemí včetně vynikajícího stravování. A především Alvarovi – za jeho moudré, vtipné a důsledné vedení.
Za plzeňské františkánské terciáře Jaroslav Šedivý

Buď odvážný a udatný, řekl Hospodin Jozuovi, když jej pobídl k dobytí zaslíbené země.
A tento pozdrav jsme si vzájemně přáli také na začátku kurzu Jozue. Po 5 dnů jsme se učili i my dobývat zaslíbenou zemi. Tu zemi, na kterou museli Izraelité 40 let čekat, protože se báli. Báli se, proto zveličovali nástrahy, které je tam čekaly. I my často nafukujeme problémy a tak mezi sebou stavíme nedorozumění. Jozue učil lid novému typu dobývání – mlčet, obcházet a troubit na trouby z beraních rohů. Místo vykládání o problémech druhým, mluvit o nich s Bohem, odevzdávat je, spoléhat se na Jeho řešení.
Červenou stužku, kterou nám Alvaro rozdal, jsme uvázali v autě na stojánek navigace. A tak kdykoliv usedneme do auta, připomeneme si nevěstku Rachab, která uvázala karmínovou šňůru do okna svého domu, aby ji Izraelité vzali na milost při dobývání Jericha. A po jejím vzoru se učíme společně dobývat své Jericho i my a brát se vzájemně na milost. Třeba tím, že se snažíme nemít v názorových diskuzích poslední slovo nebo pochválit toho druhého. Řeklo by se maličkost, ale v denním soužití se z toho stává jakýsi stálý úkol, který nás vede ke sblížení. Na cestě do zaslíbené země se cení snaha a spolehnutí na Boha. Ne vše musíme za svého života dotáhnout do ideálního konce, důležité je však rozhodnutí sloužit Hospodinu.
Radost z toho, jakému úžasnému Bohu smíme sloužit, či spíše, že je úžasné, že On slouží nám, pokud mu to dovolíme a spoléháme na Jeho dobrotu a žijeme v Jeho přítomnosti, nás zasáhla a proměnila.
Odcházíme s novou ochotou měnit se, být otevření k novým věcem, nemít strach z nových názorů a směrů v církvi, žít v ní společenství radosti a vzájemnosti. Bůh je dynamický, proměňuje, buduje. Učíme se naslouchat Duchu svatému a jít krok za krokem odvážně a udatně do zaslíbené země.
Díky za službu společenství Koinonie, ze kterého radost a vzájemnost vyzařuje. Díky za všechny přátele – staré i nové, se kterými jsme zde mohli být. Díky za vyučování i službu modlitby Alvarovi! 
Milan a Ludmila