Vzpomínat na naše drahé, kteří teď už s námi nejsou, protože se stali obětí dopravní nehody, a připomínat si je tady přímo na kraji dálnice, by mohlo působit necitlivě a nevkusně,
anebo to naopak může být vhodná a ta správná příležitost pro usmíření s životem. Naši blízcí, jako i mnozí další, přišli o život. Nebylo to chtěné, stalo se to náhle a nečekaně.
Takto zasazená rána vyvolává kromě bolesti mnohá proč – proč, na která nedokážeme dát odpovědi. Kromě otazníků se v našem nitru ozývá také zlost a ta nás zároveň vyzývá k tomu, abychom se usmířili s životem samotným, s životem, o kterém víme, že tady netrvá věčně, ale stejně to vnímáme, jakože nám byl vzat.
A zde naše myšlenky směřují k Bohu. Možná je to právě On, kdo nese tu skutečnou zodpovědnost za to, že nezabránil tomu, aby život našich blízkých nebyl tak rychle přetržen? Tváří v tvář smrti je jako ocitnout se na rozcestí, je to jako se dvěma průvody: jedním směrem, z města vycházejí zarmoucení nesoucí zesnulého, opačným směrem, tedy do města, přichází zástup doprovázející Ježíše. Když Ježíš spatří pohřební průvod, zastaví máry a mění průběh cesty celého zástupu: posílá je zpět do města.

My jsme na tomto místě ne proto, abychom viděli vzkříšení někoho z našich blízkých, ale proto, abychom spatřili zázrak smíření s událostí smrti, proto, abychom přerušili cestu našeho zoufalství a beznaděje. Jsme tady proto, abychom se vrátili do svých domovů, do našeho života s jiným pohledem: Pán života, Ježíš z Nazareta, nás vybízí, abychom už neplakali, ale nalezli novou naději. Naše cesta není nikdy osamělá a Bůh nepřichází pouze v okamžiku naší smrti, ale doprovází nás neustále, aby se i moment smrti stal počátkem cesty, na níž lze doufat ve vzkříšení. Z toho, co doprovází Pán, není nic ztraceno. Proto nás všechny vybízím k tomu, abychom se zastavili a pohleděli na Pána Ježíše, který se ubírá jinou cestou, než je ta naše: vraťme se s ním. Znovu mějme naději, přijměme Jeho blízkost, vždyť On má moc zachránit i ten život, který byl náhle vzat.

Dnes jsme tedy pozváni k tomu, abychom se usmířili s tajemstvím života, jež je vlastně tajemstvím smrti, kterou Ježíš přemohl a která tak už nenahání strach… Náš život není ztracen, je znovunalezen. Kráčejme s Pánem a naše naděje se obnoví a my budeme žít v pokoji i s Tím, jenž je původcem života. Samotné Abrahámovo povolání je výzvou od Hospodina, abychom se nebáli vydat se cestou směřující do budoucnosti, i když je neznámá. Jaké jistoty měl Abraham? Pouze Hospodinův příslib. Na základě tohoto zaslíbení se Abraham ve víře vydal na cestu v naději, že dosáhne toho, co mu bylo přislíbeno. Tak je to i s naším životem, což nám naší drazí zesnulí připomínají způsobem velmi reálným
a tvrdým: život je cesta, kterou podepírá Pánův příslib. Bez tohoto příslibu “neznámo” nahání strach; avšak Boží zaslíbení nás naplňuje útěchou. Co je tím příslibem? Nová zem oplývající mlékem a medem.
Touto novou zemí je pro naše zemřelé život věčný; pro nás je to cesta v naději, dokud i my nepřijmeme život věčný za dědičný úděl. Můžeme mít pochybnosti, klást si mnoho otázek, ale existenciálně nemůžeme neslyšet volání naděje, které zní v každém z nás. My sami potřebujeme naději a jistotu, abychom nežili pod tíhou bolesti. A stejně jako je reálná bolest, tak reálnou váhu má i naděje. A naděje se rodí z Hospodinova příslibu, z Jeho přítomnosti.

Dnes máme vhodnou příležitost přijmout dar příslibu od Pána, který se na nás všecky obrací slovy: já jsem vzkříšení a život, kdo ve mě věří, nezemře, ale bude žít navěky.



Genesis 12,1-9
I řekl Hospodin Abramovi: „Odejdi ze své země, ze svého rodiště a z domu svého otce do země, kterou ti ukážu. Učiním tě velkým národem, požehnám tě, velké učiním tvé jméno. Staň se požehnáním! Požehnám těm, kdo žehnají tobě, prokleji ty, kdo ti zlořečí. V tobě dojdou požehnání veškeré čeledi země.“ A Abram se vydal na cestu, jak mu Hospodin přikázal. Šel s ním také Lot. Abramovi bylo sedmdesát pět let, když odešel z Cháranu. Vzal svou ženu Sáraj a Lota, syna svého bratra, se vším jměním, jehož nabyli, i duše, které získali v Cháranu. Vyšli a ubírali se do země kenaanské a přišli tam. Abram prošel zemí až k místu Šekemu, až k božišti Móre; tehdy v té zemi byli Kenaanci. I ukázal se Abramovi Hospodin a řekl: „Tuto zemi dám tvému potomstvu.“ Proto tam Abram vybudoval oltář Hospodinu, který se mu ukázal. Odtud táhl dál na horu, která je východně od Bét-elu, a postavil svůj stan mezi Bét-elem na západě a Ajem na východě. Také tam vybudoval Hospodinu oltář a vzýval Hospodinovo jméno. Pak se vydal na další cestu směrem k Negebu.

Lk 7,11-17
Hned nato odešel do města, které se nazývalo Naim. S ním šli jeho učedníci a veliký zástup lidí. Když se blížil k městské bráně, hle, vynášeli mrtvého; byl to jediný syn své matky a ta byla vdova. Velký zástup z města ji doprovázel. Když ji Pán uviděl, bylo mu jí líto a řekl jí: „Neplač!“ Přistoupil k márám a dotkl se jich; ti, kteří je nesli, se zastavili. Řekl: „Chlapče, pravím ti, vstaň!“ Mrtvý se posadil a začal mluvit; Ježíš ho vrátil jeho matce. Všech se zmocnila bázeň, oslavovali Boha a říkali: „Veliký prorok povstal mezi námi“ a “Bůh navštívil svůj lid.“ A tato zvěst se o něm rozšířila po celém Judsku a po všem okolí.


Fotografie