Lukáš 1,26-28: Když byla Alžběta v šestém měsíci, byl anděl Gabriel poslán od Boha do galilejského města, které se jmenuje Nazaret, k panně zasnoubené muži jménem Josef, z rodu Davidova; jméno té panny bylo Maria. Přistoupil k ní a řekl: „Buď zdráva, milostí zahrnutá, Pán s tebou.“

Biblický text hovoří o panně, to znamená, že to byla žena, která ještě nebyla vdaná. Byla to mladá dívka, která žila na konkrétním místě a v konkrétní situaci. Kdo navštívil Nazaret, viděl, kde bydlela. Její obydlí se nacházelo v jeskyni. Nazareťané byli chudí a byli na tom opravdu nevalně. Neměli doma tekoucí vodu ani záchod, žádné topení, byli to v podstatě „jeskynní lidé“. Možná si k jeskyni postavili nějaký přístřešek z cihel a dost. A žili tam všichni pohromadě: lidé i zvířata. Jejich situace nebyla nijak lehká. A za těchto okolností — žádný luxus a pohodlí, prostě nikde nic, přichází něco nového, něco, co Maria nečekala a co si nedokázala ani představit — přichází archanděl Gabriel. Přistupuje k ní a zdraví ji. Tento pozdrav je důležitý. Maria se dozvídá něco, o čem nevěděla. Anděl jí sděluje dvě věci: „Raduj se, milostí zahrnutá!“; „Pán je s tebou“. Evangelium uvádí, že Maria se nad těmi slovy zarazila. Možná, že se musela štípnout, aby si uvědomila, zda spí či bdí, anebo jestli si anděl nespletl číslo popisné. „Jak je možné, že anděl přišel do této jeskyně, kde jsou zvířata včetně svých zápachů, a říká mi: „Raduj se! — z čeho? — z mé situace?“ Mezi andělova slova si vložme pauzy, abychom mohli lépe chápat.
Představ si, že Maria jsi ty. Představ si nejhorší venkovské stavení, jaké vůbec může být; přijde anděl a řekne ti: „Raduj se!“ Co tě napadne jako první? „Ty ses zbláznil! Co to povídáš, anděli? Cožpak je možné se v tomhle radovat? To se mám jako radovat ze svého života? Podívej se, jaký je?“ Říkám si, jestli se vůbec dokážeme ze svého života radovat… Upřímně řečeno, kdo je se svým životem spokojen? Ano, jsou i hezké dny, ale kdybych se narodil znovu, tak bych leccos změnil. Jsme rádi za břemena, která nosíme? Jsme rádi za to všechno, co je v našem srdci? A pak anděl dodává: „Milostí zahrnutá.“ S kým to anděl mluví? S touto ženou. „Cože? Já — zahrnutá milostí?“ Co to znamená? Znamená to: že právě ty jsi předmětem dobrotivosti, ty, která jsi byla milována, jsi milována a budeš milována. Na to bych řekl: „Pane, jestli mě tak moc miluješ, tak mi aspoň někdy odpověz…“ Bůh sám je iniciativní a říká nám věci, o nichž mnohokrát nevíme, anebo je neprožíváme.
A poté říká: „Pán je s tebou,“ Ne že ty jsi blízko Bohu, ale Bůh je blízko tobě. Otázka zní, zda věřím, že Bůh je mi nablízku. Ano, občas, ale je mi nablízku stále? Anděl zvěstuje Marii něco, co ona ještě nezná. Tato zvěst bude její silou, až bude stát pod křížem. Až bude prožívat těžké zkoušky, bude si muset připomínat tato slova. „I přesto jsi milovaná, i když stojíš pod křížem, i když vidíš svého syna umírat.“ V tomto okamžiku můžeme hovořit o Mariině „obrácení“. Objevuje něco, co neznala, zjišťuje, že má velké výsady, že Bůh s ní má svůj plán. My se nejen rodíme a umíráme; Bůh má se vším svůj plán. 

Toto všechno je vzorem pro nás: dívat se na sebe tak, jak nás vidí Bůh.
Bůh se musí stát naším zrcadlem. My se na sebe častokrát díváme svýma očima a myslíme si, že nás ostatní vidí tak, je se vidíme sami, a myslíme si, že i Bůh nás tak vidí. Tak to ale být nesmí! Důležité je to, jak se na nás dívá Bůh.
Např. podobenství o obchodníkovi a drahocenné perle (srov. Mt 13,45-46). Kdo je ten obchodník? Bůh. Kdo je ta perla? To jsem já. Těžko věřit, že je to tak. Praktické cvičení: zkus se porozhlédnout kolem sebe a podívej se na toho, kdo je ti nejblíž. Je to perla? Vidíš ho jako perlu? A postav se i před zrcadlo — vidíš sebe jako perlu?
Když se vidíš tak, jak tě vidí Bůh, chápeš, co znamená „pro Boha není nic nemožné“. Anděl nepřišel za Marií s tím, že by jí okamžitě oznámil: „Maria, staneš se matkou.“ Začíná slovy: „Bůh tě tak moc miluje, že jsi v jeho očích jako perla“; pak ano, všechno je Bohu možné.
Maria se stává vzorem pro nás: jde o životní styl — radovat se, protože jsme milovaní Bohem. Troufnu si ještě o něco silnější tvrzení: Bůh se k nám nechová jako k hříšníkům, takže by nás stále přicházel očišťovat, chová se k nám jako ke svým milovaným.
Dalším příkladem je podobenství o marnotratném synu (L 15,11-32). Je pravda, že syn zhřešil, ale otec ho vyhlíží již z dálky a beží mu naproti. To pro nás znamená, že se na sebe nemáme dívat jen jako na hříšníky, ale jako na ty, kdo jsou milovaní, očekávaní a vytoužení. Musíme se vzchopit, protože Bůh nás vidí vždy jako své milované děti. Nesmíme si naříkat! Máme Ducha svatého! Jinými slovy: radujme se! A touto radostí si udržíme živou zkušenost, že jsme milovaní.
Jak si uchovat tuto zkušenost? Udělejme to samé, co má udělat Maria. Je to řečeno rozkazovacím způsobem: raduj se! „Jenže dnes to tak necítím“, „raduj se!“, „dnes je zataženo“, „raduj se!“; „dnes mě manželka naštvala“, „raduj se!“; “dneska je mi špatně“, „raduj se!“
Písmo praví, že radost z Pána je naše síla. Je to síla k tomu, abych věřil, že i dnes mě Bůh miluje. A i zítra mě bude milovat. On mi bude oporou a dá mi svého svatého Ducha. Bůh svůj úsudek o mně nemění. Dívá se na mě stále jako na své milované dítě.
To je startovní čára. V tom je Maria pro nás vzorem.
Vždycky nás učili, a to právem, abychom zpytovali své hříchy, ale častokrát jsme přitom zapomínali obrátit minci. Nejsme jen hříšníci, jsme také a především milované Boží děti, a to je svědectví, které musíme vydávat světu: Bůh nás miluje!

P. Alvaro Grammatica, přepis homilie