Kristus vstal z mrtvých!

Milé sestry a milí bratři, v současné době koronaviru, kdy jsou zavřené kostely a my jsme nuceni zůstávat doma a můžeme se cítit zmateně, bych se s vámi chtěl podělit o následující článek.
Autor P. Alberto Maggi OSM je italský teolog, biblista a člen řádu služebníků Mariiných.

Domnívám se, že zvláště v těchto časech přináší světlo.

Francesco

Proto, abychom se ve dnech koronaviru setkali s Bohem, nejsou zapotřebí kostely ani bohoslužby

Nouzový stav způsobený vražedným virem, který se všude říší a infikuje kohokoliv na celém světě, nastoluje natolik novou situaci, jakou jsme nezažili ani při zemětřesení nebo konfliktech. Ve válce se člověk může zachránit útěkem nebo sestoupením do úkrytu, ale v případě viru to neplatí. Jedinou obranou před jeho šířením je omezit své obvyklé chování, což obnáší maximálně se vyhýbat styku s dalšími jedinci. Jestliže za války lidé nacházeli posilu tím, že se šli pomodlit do kostela, nyní to kvůli viru nejde; kostely zůstávají zavřené, protože jinak by se staly výsadním místem nákazy. Víra nenahrazuje hygienická opatření, ale předpokládá je. Je dobré prosit Pána, aby nám pomohl překonat tyto okamžiky, ale to nás ještě neopravňuje k tomu, abychom se vystavovali nebezpečí: „Nebudeš pokoušet Pána, Boha svého!“ (Mt 4,4; Dt 6,16)
Uzavření kostelů působí mezi věřícími zmatek, protože se ocitají v bezprecedentní situaci. Cítí se dezorientovaně, chybí jim důležitý pevný bod, protože uzavřením kostelů není ani možné účastnit se mše svaté. Evangelia a církevní tradice však učí, že místem pro setkání s Bohem není jen kostel a ani eucharistie není tím jediným, čím se věřící sytí. V eucharistii se Ježíš, Boží syn, stává chlebem, aby všichni ti, kdo ho jí a přijímají, byli pak schopni se sami stát Jím: být životodárným pokrmem pro druhé a mít tentýž božský stav. Tento chléb je třeba jíst, jak to Ježíš vysloveně žádá: „Vezměte a jezte“ (Mt 26,26). Jeho pozvání je dynamické, nikoli statické: „To čiňte…“ (L 22,19). První věřící tudíž během eucharistické večeře pokračovali v tom, co učinil Pán, jedli spolu z tohoto chleba a stávali se pokrmem jedni pro druhé, čímž umožňovali důvěrné spočinutí Boží přítomnosti ve svých dětech. Pak se proměněný chléb přinášel nemocným, kteří se eucharistie zúčastnit nemohli (v křesťanské hagiografii se stal velmi populárním svatý Tarsicius, mladík, jenž zemřel mučednickou smrtí, protože přinášel eucharistický chléb vězněným). Tento proměněný chléb pro nemocné a uvězněné se uchovával v sakristii (od toho se odvozuje její název), a tam si pro něj přicházeli podjáhni, aby ho mohli podat těm, kdo to potřebovali.
Potom se eucharistický chléb postupně přesunul ze sakristie do kostela, kde z obavy před možným zneužitím 4. lateránský koncil (r. 1215) nařídil střežit ho pod zámkem, čímž se konsolidovala praxe „svatostánků“ (příbytků) zapuštěných ve zdi. Nicméně v nejstarších bazilikách byl svatostánku vyhrazen jen jeden z bočních oltářů a nikoliv hlavní oltář, jak se naopak zavedlo v následujících staletích, až se z něj stalo to nejdůležitější a nejposvátnější místo celého kostela. Nato vznikaly lidové pobožnosti jako eucharistická adorace či „návštěva u Nejsvětějšího“, což bylo dostaveníčko laikům doporučované, ale bohoslovcům v seminářích nařízené. Budoucí kněží byli povinni každodenně přijít před svatostánek a dělat společnost Božskému vězni – Ježíši, který se z lásky k nevděčnému člověku stal vězněm Nejsvětější svátosti, jak se recitovalo v jedné zbožné modlitbě. Z důvodu uchovávání eucharistie ve svatostánku se pak kostel začal mylně označovat za „dům Boží.“ Kostel však není „Božím domem“, posvátným místem, nýbrž místem, kde se shromažďuje Boží lid ke společnému slavení, jak tomu učí jedna z nejstarších církevních tradic: „Místo neposvěcuje člověka, ale člověk posvěcuje místo“ (Apoštolské konstituce, VIII, 34,8). I papež Sixtus (5. stol.) věnoval baziliku Panny Marie Větší (Sněžné) Božímu lidu, jak si lze přečíst na mozaice ve vítězném oblouku apsidy „Xystus episcopus plebi Dei“ (Biskup Sixtus Božímu lidu).
Ježíš osvobodil člověka od pouta posvátného prostoru: neexistuje dům Boží mimo člověka. Proto také předvídá vytracení všech svatyní: „Přichází hodina, kdy nebudete ctít Otce ani na této hoře, ani v Jeruzalémě… a ti, kteří Boha opravdově ctí, budou ho uctívat v Duchu a v pravdě“ (J 4,21.23). I autor Apokalypsy, když popisuje Ježíšem otevřené nové nebe a novou zemi, ohlašuje: „Avšak chrám jsem v něm nespatřil: jeho chrámem je Pán Bůh všemohoucí a Beránek“ (Zj 21,22). Místem setkání s Bohem je Ježíš Kristus a s ním každý člověk, který ho přijímá: „Kdo mě miluje, bude zachovávat mé slovo, a můj Otec ho bude milovat; přijdeme k němu a učiníme si u něho příbytek“ (J 14,23). Člověk je jedinou pravou svatyní, v níž se projevuje a z níž vyzařuje Otcova láska ke svým tvorům. To je víra křesťanů. „Nevíte, že jste Boží chrám a že Duch Boží ve vás přebývá?“ (1K 3,16), píše apoštol Pavel, a je natolik přesvědčený o této skutečnosti, že tvrdí: „Kristus žije ve mně“ (srov. Ga 2,20). Proto se Kristova přítomnost neomezuje na kostel a na Nejsvětější svátost oltářní. Setkání s Bohem není podmíněné místem nebo bohoslužbou, ale dochází k němu skutečně a autenticky pokaždé, když se předává jeho láska a obohacuje život druhých. Je na člověku, aby si ve svém životě uvědomil onu božskou přítomnost, která neustále vede, provází a následuje jeho existenci, jak zvolal užaslý Jákob: „Jistě je na tomto místě Hospodin, a já jsem to nevěděl!“ (Gn 28,16). 

P. Alberto Maggi OSM 

Přeloženo z https://www.illibraio.it/virus-chiese-chiuse-1328206/
Autor © k fotografii: Basso Cannarsa