V neděli 19. března, na Josefa, se konalo setkání Koinonie v Liticích. Alvaro nás ve svém „peprném“ vyučování nabádal, abychom si dávali pozor na jedno pokušení, které zaručeně přijde: „tzv. křesílkovatění“. Zkrátka, dát si nohy nahoru, něco dobrého na zub a nechat v-o-l-n-ě plynout myšlenky o pocitech, že jsem toho vlastně udělala už dost a nastal čas odpočívat, občas se můžu kouknout na nějaký on-line přenos pěkně z křesla a pohodlí domova, není třeba nikam jezdit, prostě pohodička… Během ponoření se do těchto ne úplně neznámých myšlenek přišlo rázem procitnutí. Alvaro pokračoval: „Není čas sedět! Je čas se zvednout z křesla a jít dál!“ Následovala otázka: „Tak kdo přijede příští víkend do Camparma?“ Myšlenky začaly pracovat na plné obrátky, zda máme volný víkend, a vnímala jsem, jak můj manžel hbitě zvedl ruku. Zvedla jsem ji tedy i já a dalších pět bratří a sester.

Nakonec nás jelo 17! Cestou jsme nepřestávali žasnout nad tím, že „opravdu jedeme“ ☺. Nikdo z nás to neplánoval, nikdo z nás ani do poslední chvíle nevěděl, čím pojedeme, ale spojovala nás veliká touha vydat se na cestu. Byl to krásný čas bytí pospolu. Shodli jsme se na tom, že jsme si teď všichni ještě blíž. Víc jsme se poznali, sdíleli se o svých radostech a starostech při jízdě autem, u stolu s výborným jídlem a pitím nebo při večerních procházkách s pozorováním hvězdné oblohy a strašení se vlky ☺, kteří byli blízko Camparma spatřeni. Bratři z Itálie nám věnovali celý sobotní den k prohlídce Padovy a společně jsme pak prožili nedělní setkání Koinonie v Malu. Byl to den velké radosti, dojetí a vděčnosti Pánu, že můžu patřit do této nádherné komunity. Je to moje velká rodina, která mě miluje a přijímá takovou, jaká jsem, a učí mě dělat totéž. Už nemusím žít ve strachu a obavách, co přijde, ale ve svobodě, naději, přátelství a v požehnání. A Pán mi to potvrdil slovem, které mi dal už po čtvrté. V roce 2017, 2018, 2020, 2023: „Hledej blaho v Hospodinu, dá ti vše, oč požádá tvé srdce; kdo naději skládá v Hospodina, obdrží zemi“ (Ž 37,4.9). Díky, Pane, za tuto zemi, za bratry a sestry, kteří mě přijímají a s kterými můžu prožívat nebe na zemi ☺
Mirka

Kristus vstal z mrtvých!
Děkujeme, že jsme mohli přijmout pozvání na pouť do Camparma. Bylo to rychlé rozhodnutí, do poslední chvíle jsme nevěděli, jakými auty pojedeme, kdy budeme vyrážet, věřili jsme ale, že odjedeme. Radost a pokoj nás provázely od první chvíle. Vnímala jsem, že patříme k sobě, že jsme jedna velká rodina a že nás chce mít Pán pospolu. Děkujeme P. Alvarovi a celé komunitě v Camparmu za úžasné přijetí a štědrost, které nás hřejí až do teď. Dny byly naplněné setkáními, rozhovory, poznáváním, dobrým jídlem. Někdy tři dny prožité naplno vydají za celý týden. Ještě jednou velké díky a snad, dá-li Bůh, zase někdy na viděnou v Camparmu.
Marika

Kvzm!
Ježíš skutečně uzdravuje a použije k tomu klidně i pouť. Moje touha jet do Camparma byla dlouhodobá. Když jsem v pondělí 20. března, tedy po setkání Koinonie, přišla do práce, bylo mi řečeno, že mám celý týden nařízenou dovolenou. Postavila jsem se do Boží přítomnosti, začala jsem se modlit a žehnat všem, kteří pojedou na pouť, a třetí den mne napadlo: „A proč vlastně nejedu i já?“ Byla středa večer a já věděla, že mám jet. Tak by bylo dobré se ještě přihlásit 😀
Když mi Petr Hovjacký ve čtvrtek odpoledne potvrdil, že pojedu, naplnila mne obrovská radost. Vzápětí jsem se vydala nakupovat dárky do Camparma, protože už jsem byla duchem tam (a to by také asi vysvětlovalo, proč mě v pátek málem zapomněli vyzvednout 😀).
Zakoupila jsem květinu – bílý petrklíč, a jaké bylo mé překvapení, když celé Camparmo bylo těmito květy poseto jako koberec…
Společné putování bylo pro mne jako Boží pohlazení. Jsem vděčná, že jsem mohla být s těmi, které sice znám, ale poznala jsem je ještě lépe a seznámila jsem se také s těmi, které jsem neznala (ani bychom si jazykově nerozuměli), ale v Duchu Svatém mezi námi byla silná jednota.
Po setkání Koinonie mě čekalo ještě jedno užasnutí: když jsem odešla ze sálu, přiskočila ke mně jedna sestra a objala mě. Já jsem se jen usmívala a čekala, co “italského” ze mne vyleze… A ona promluvila mým východňarským dialektem, že mne hledá a chce mě pozvat do Benátek, kde žije už 20 let. Tak jsem ji na oplátku pozvala do Plzně.
Vše slouží a napomáhá k dobrému těm, kdo milují Boha♥️ I ztráta zaměstnání posloužila Boží cestě!
Andrea