Tak se nám opět sešel rok s rokem, prázdniny se staly historií a s babím létem, letos mimořádně krásným, jsme se opět ocitli na prahu nového pastoračního roku, jehož předehrou bylo tradiční setkání koordinátorů v pátek večer, na němž bylo kromě řady aktualit konstatováno, že se Koinonia těší již 34 církevním uznáním v diecézích prakticky všech kontinentů. No a v sobotu to vypuklo naplno pro všechny!
Auta, přijíždějící ze všech koutů Čech, Moravy i Slezska, brzy zaplnila parkoviště, takže na něm tentokrát nezbylo jediné místečko volné – ale především nastala nekonečná vítání, setkání, pozdravy, vyprávění, svědectví bratří a sester, všech těch, kteří se na toto naše výroční setkání prostě nemohli netěšit. Je v něm každoročně cosi jedinečného, něco vonícího, vonícího nejen nádherně rozsvícenou a probarvenou zářijovou přírodou, ale především nadějí. Nadějí, že Pán opět začíná cosi nového, něco, co přinese požehnání, proměnu a další nový díl přicházení Jeho království.
Sešlo se nás tentokrát 360, z toho na 50 dětí. Děti měly tradičně svůj vlastní program, zatímco dospělí se v prostoru modlitby a sdílení nechali vést prorockým slovem („polož se do proudu řeky, kterým tě Duch unáší!“) i vyučováním generálního pastýře Alvara. Nejprve jsme se zahleděli na Jana Křtitele jako na hlas, jak on sám sebe nazýval: hlas, který vede i nás k tomu, abychom vytrvale a odvážně prohlašovali svoji víru nad všemi různorodostmi života svého i svých bratří. Víru, která proměňuje, víru, která uzdravuje, víru, která oživuje…
Tématem druhého vyučování byla síla: síla prýštící z příslibů, jimž jsme uvěřili a které jsme nad svým životem vyhlásili. Jde o charismatickou, darovanou sílu, která nám dává kráčet ve všech okolnostech našeho života vpřed, sílu naděje, přitahující následně i různá charismatická znamení, jejichž prvotním smyslem je právě povzbudit nás k pokračování v cestě Království.
Posledním tématem (to již bylo po dobrém obědě, využitém k mnoha sdílením) bylo přátelství. Nakolik totiž prohlašování souvisí s vírou a síla s nadějí, natolik je principem komunity (a vůbec celého Božího království) přátelství, animované láskou. Přátelství jako hodnota sama o sobě, přátelství jako dar, který musíme rozvíjet, přátelství jako úkol, který stojí před každým z nás: usiluj o to, aby bratrovi bylo dobře jak s tebou, tak i s ostatními!
No a potom již přišel podvečerní čas slibů: nejprve jsme přivítali 16 nových členů (další čtyři nemohli pro nemoc přijet, takže budou přijati během regionálních Agapit), potom jsme povzbudili ty, kteří skládali svoje první či opakované tříleté závazky, a nakonec jsme drželi palce sedmi mladým ve věku 14-17 let, kteří vyjádřili svoji vůli již teď následovat Jana Křtitele spolu s námi. Sobotní večer pak zakončilo vystoupení dětí, které nebylo pouhou animovanou písní, jíž jsme s chutí zatleskali, ale skutečným povzbuzením pro všechny přítomné: „Ať jsi velký nebo malý… je to jedno, jak se cítíš, a jak vypadáš – Bůh tě má rád!“ A na důkaz této jeho lásky následovala vynikající pizza!
Nedělní eucharistie, slavená tentokrát dvě a půl hodiny, se pak nesla především ve znamení věčných slibů, které slavnostním způsobem složilo 12 našich bratří a sester, přičemž slovo, které obdrželi pro svoji další cestu, znělo: „Pán Ti prokázal milosrdenství, a tak jdi a přijímej ostatní ubožáky!“ Překvapivou a velice příjemnou pasáží tohoto slavení bylo rovněž svědectví řeckokatolického kněze Marka a jeho manželky Stanky a sladkou tečkou poobědový narozeninový dort, nabídnutý naší sestrou Marií H. při příležitosti jejích kulatin.
A co dodat na závěr? Cesta před námi je otevřená, a tak po ní pojďme společně i v tomto začínajícím pastoračním roce v prohlašování příslibů, v síle naděje a v jednotě přátelství: Bůh přijal tebe, a tak i ty přijímej a povzbuzuj ty, které povolal spolu s tebou na stejnou cestu. Prohlašuj, kráčej a povzbuzuj!
-mid-
Těšíme se na Vaše svědectví…
Teprve když jsem stál na pódiu a četl slib, začaly se mi honit hlavou různé myšlenky – a taky to na mém projevu bylo znát. Uvědomoval jsem si, jakým cenným darem pro mne jsou všichni bratři a sestry. V tom okamžiku jsem si vzpomněl, jak Ty, Pane, říkáš: „Kdo věří ve mě, tomu narostou křídla jako orlovi,“ a tak jsem si ještě navíc přál: „Dej mému srdci sílu, abych tento slib přijal tak, jak Ty ho řídíš.“ Amen.
Teď už záleží na mně, jak prožiji čas, který mi byl určen! A nakonec chci ještě říct – už si nevzpomenu kde jsem to četl – že „jednou z radostí přátelství je vědomí, komu svěřit svoje tajemství“. Proto také toto svědectví píšu těm, kterých si vážím.
Václav
