Kdo to ještě nevíte, tak do Koinonie mě přivedla má nejmenovaná kamarádka. Stala se tak mojí nejlepší kamarádkou, přestože má jednu permanentní vadu: chodí všude pozdě. Pokud tedy nechcete vstoupit přímo do děje našeho přednášejícího otce Ricarda, jak se to jednou stalo nám, dobře si rozmyslete předem, jestli chcete jet s ní. Na druhou stranu dokáže Katka navodit komunitní atmosféru již během jízdy písničkami, rozhovorem a modlitbou, zastávkami na kafe a občerstvením, které ochotně platí za body z věrnostních programů benzínových stanic a svým přátelstvím tak, že plánované komunitní setkání prodlouží minimálně o hodinu a půl, která jí na cestu z Brna do Plzně bohatě stačí…

Na podzim roku 2005 jsem tak poprvé překročil práh Koinonie a vstoupil přímo do děje. Byl to šok. V první chvíli jsem totiž nevěděl, jestli jsem větší blázen já, nebo ti kolem.

S odstupem času, a to už uplynulo 15 let, můžu s klidným svědomím říct, že to nevím dodnes. Myslím si ale, že okolní svět má větší problém… mnohem větší… vlastně největší! A tak se od té doby do Koinonie rád vracím. Uvědomil jsem si totiž, že v životě potřebuji nějaký pevný bod, o který bych se mohl opřít. Něco jako maják, který svítí námořníkům v noci proto, aby nenarazili na útesy v rozbouřeném moři a mohli přivést své cenné zboží a životy bezpečně do přístavu.

Na tuto Popeleční středu jsem si pustil v televizi mši s naším papežem Františkem. Tady je nutno říci, že nejsem dobrým křesťanem a mši jsem neplánoval, no strefil jsem se právě na začátek, a tak jsem si řekl, že se podívám aspoň na úvod. Úvodní obřady proběhly a mše se odvíjela dál se zpěvy křesťanského chóru v tak poklidné atmosféře, že jsem nemohl odtrhnout zrak. Jakoby pandemie neexistovala vzhledem ke starostem o budoucnost, hádkám a smrti v okolí, ale z pohledu právě probíhající mše plné klidu, pokoje a života našeho Pána. Znovu jsem tak prožil ten pocit jako na setkáních Koinonie, při kterých jsem zažíval přesně tu stejnou jistotu, že Ježíš stojí vždy po mém boku bez ohledu na to, co všechno se kolem mě děje. Pocit, který mě vždy naplňoval tak velkým pokojem, že jsem z něho měl až neskutečnou radost. Radost, která pak naplnila můj život úspěchem a prosperitou. A tak jsem si uvědomil, že není až tak důležité to, co všechno se kolem mě děje, jako spíš to, jakýma očima se na to dívám. To neznamená zavírat oči před okolním světem, ale naopak. Dívat se na svět očima plnýma naděje, očima Ježíše…

“…Hle, zima pominula, lijavce přešly, jsou tytam. Po zemi se objevují květy, nadešel čas prořezávat révu, hlas hrdličky je slyšet v naší zemi. Fíkovník nasadil první plody, voní kvítky vinné révy. Vstaň, má přítelkyně, krásko má, a pojď!“ (Píseň písní 2,11-13)

Radim