Celou pandemickou dobu bojuji s tím, jak a čeho se zúčastnit či nezúčastnit, co si mohu dovolit a co ne vzhledem k ohrožení sebe i ostatních. Opakovaně jsem se ptala Pána, jak se v tom všem vyznat. Co nám Pán chce vlastně v této době říct? Připomínalo se mi slovo o tom, jak Duch vyvedl Ježíše na poušť, kde je dravá zvěř, ale také andělé, kteří ho obsluhují. Tato doba mi připadá podobná – jako by nás Duch dovedl na poušť, kde žije dravá zvěř, ale i andělé. A před několika dny mi jeden takový “anděl”, Marek Badida (řeckokatolický kněz z Koinonie), poslal slovo ze Zach 13,9: “Tu třetinu však provedu ohněm. Přetavím je jako se taví stříbro, přezkouším je, jako se taví zlato. Ti budou vzývat mé jméno a já jim odpovím. Řeknu: ,Toto je můj lid.’ A oni řeknou: ,Hospodin je můj Bůh’.”
Tento příslib mě velmi potěšil, povzbudil a vlastně ukázal, co tím vším, co se kolem nás děje, Pán zamýšlí. Došlo mi, že když nás Duch vyvedl na poušť, neměli bychom z té pouště utíkat, ale plně si ji prožít se vším, co obnáší, protože to může být i doba požehnání, doba milosti… Je třeba sestoupit až na dno svého srdce a setkat se tam s naším Pánem, abychom i my byli schopni s vděčností odpovědět: “Ty jsi můj Bůh” a mohli naplno zakusit rovněž to, co On říká nám: “Toto je můj lid.” (Protože když nám Pán něco říká, tak to nejen říká, ale i koná! A my to zakoušíme!)
Mohu s vděčností dosvědčit, že všechny moje boje, strachy, úzkosti (a nebylo jich za ten rok málo) jsou provázeny Boží blízkostí i tím, že v každičké situaci, ať byla jakkoli těžká, nakonec vítězil Pán, který se mi stal štítem, jenž odráží všechny útoky a střely, a já jen žasla, protože mi bylo jasné, že sama bych to nikdy nezvládla.
Jsem vděčná za tento štít spásy a také za bratry a sestry z Koinonie, které jsem vždy prosila o přímluvu a kteří mne v těchto chvílích povzbuzovali a kryli mi záda. Vzpomínám na den, kdy jsem se ocitla uprostřed palby svých příbuzných, kteří bojovali proti sobě. Věděla jsem, že to nemohu zvládnout, a tak jsem prosila Marušku Mackovu a spol. z komunity, aby mi pomohli svou přímluvou. A opravdu, došlo ke smíření a my můžeme dále v klidu a pokoji komunikovat a stýkat se… Takových podobných situací zažívám hodně. “Ale Pán je blízko, nebojím se, co mi může udělat člověk?” (srov. Ž 118,6)

Doufám, že vás to alespoň trochu povzbudí a posílí vaši důvěru v Pána i v sebe navzájem.

Děkuji, že mě přijímáte, a jsem vděčná, že vás mám.

Mus