Kostel sv. Víta v Dobřanech je postaven nedaleko farního kostela sv. Mikuláše. Jeho předchůdcem byl kostel, jenž byl součástí kláštera magdalenitek, které žily v Dobřanech krátkou dobu, něco přes dvacet let. První zmínka o něm je z roku 1259 v listině, kterou Jan z Dobřan věnoval magdalenitkám kostel sv. Víta. Tento řád vznikl v první polovině 13. století v Německu jako řád sester pokání sv. Máří Magdaleny a řídil se regulí sv. Augustina. Dobřany byly prvním místem v Čechách, kde se Magdaleniny usadily. V roce 1282 ale generální kapitula rozhodla o zrušení kláštera a o prodeji jeho majetku klášteru premonstrátek v Chotěšově.
Kostel existoval i nadále, v průběhu století byl mnohokrát poničen, až probošt chotěšovského kláštera Dominik Peterka rozhodl o jeho stržení a stavbě nového kostela. Realizací byl pověřen plzeňský stavitel Jakub Auguston (1668–1735), spolupracovník chotěšovského kláštera. Jedná se o jeho vrcholnou realizaci, která proběhla v letech 1727 až 1734. Zvolil typ centrální stavby na oválném půdorysu, s vnitřní emporou, obíhající celou stavbu. Přestože jsou v Čechách obdobné stavby z období raného baroka, koncepce dobřanského kostela je zcela ojedinělá. Volba centrály souvisí nepochybně se zvykem stavět nad hroby mučedníků centrální stavby již od raně křesťanských dob pro jejich oslavu, byť se zde nejedná o jejich hroby. Zároveň koncept stavby souvisí s ambitovými poutními kostely. Základem stavby jsou dva ovály, vnitřní a vnější, které spolu nekorespondují. Střední ovál prostupuje stavbou a basilikálně drží oválný tambur. Vnější ovál se prolamuje do šestnáctistěnu a vytváří dynamický plášť. Všechny detaily, ať už jde o římsy, pilastry či tvary oken, jsou syntézou dynamické architektury nejvyšší kvality.
S typem kostela souvisí hlavní oltář. Autorem je Matěj Václav Jäckel (1655–1735), rodák z Kulova, německy Wittichenen v Horní Lužici, kdysi součásti zemí království českého. Jeho slovanské příjmení znělo Jakula. Z jeho vzpomínek vyplývá, že studoval v Itálii, u velmi významného sochaře, snad u Gianlorenza Berniniho, autora sousoší sv. Teresie a kolonády před basilikou sv. Petra v Římě. Z jeho rodiště pocházel i probošt chotěšovského kláštera Dominik Peterka, který oltář zadal svému stárnoucímu krajanovi. Jäckel byl tehdy již za zenitem své úspěšné a bohaté tvorby. Jeho díla zdobí i Karlův most. Zdá se, že výkonným sochařem byl jeho syn Antonín. Oltář byl zhotoven v letech 1728 až 1731. Architekturu oltáře zhotovil Jakub Steiner a předpokládá se spolupráce dalšího významného sochaře vrcholného baroka Františka Ignáce Weise (1695–1756), rodáka z Líní u Plzně a zetě Jäckela, který později převzal jeho dílnu.
Oltář je prostorová architektura, sestávající ze dvou, k sobě vzájemně zády postavených oltářů, v jejichž vnitřním prostoru je sakristie. Jeden oltář je zasvěcen původnímu patronu sv. Vítovi, druhý tehdy nově svatořečenému sv. Janu Nepomuckému (1729). Jedná se o velkolepou barokní režii, ve které je glorifikován sv. Jan, nesený anděly do nebes. Na opačné straně je zpodobněn sv. Vít. Oltáře jsou doplněny českými patrony, na oltáři sv. Víta jsou to sochy sv. Václava a sv. Ludmily, na oltáři sv. Jana Nepomuckého jsou sochy sv. Norberta a sv. Vojtěcha. Na nástavci oltářů je Nejsvětější Trojice – Bůh Otec, Syn a Duch svatý, nad oltářem sv. Jana Nepomuckého pak jeho jazyk jako symbol zpovědního tajemství. Při průchodech do sakristie jsou sochy sv. Metoděje a sv. Josefa, na druhé straně sv. Ivana a sv. Prokopa. Sochy jsou v životní velikosti.
Další výzdoba kostela je doprovodná. Na klenbě ústřední prostory je obraz oslavy sv. Víta s Nejsvětější Trojicí. Na osmi medailonech tamburu jsou vyobrazeny epizody ze života sv. Víta. V přízemním ochozu kolem centrální prostory je na klenbách také osm medailonů s epizodami ze života sv. Jana Nepomuckého. Z výzdoby kostela je zřejmé, že oba světci, původní i nový, jsou stavěni na roveň. Doprovod nejvýznamnějších českých patronů pak ukazuje navázání na hlavní křesťanskou ideu českého státu a na vztah k hlavnímu chrámu Čech, katedrále sv. Víta v Praze.
V ochozu kostela se nacházejí další umělecká díla, na příklad dřevěná socha sv. Jana Nepomuckého, která stála na mostě přes Radbuzu. Také jsou zde nově restaurované čtyři obrazy premonstrátských světců sv. Gilberta, sv. Evermoda, sv. Heřmana a sv. Isfrida. Významná je i kazatelna, kterou zhotovil v roce 1735 Jakub Steiner.
Z pohledu české architektury a umění lze zařadit kostel sv. Víta mezi ojedinělé stavby s originálním řešením jak architektury, tak i vybavení, s hlubokým a promyšleným konceptem. Zatím byla tato stavba opomíjena, ale má mnoho co nabídnout pro poznání naší historie.
Jan Soukup
