Jak „vyměnit“ manželku a zůstat katolíkem?

Kdo si myslí, že je to nemožné nebo že k tomu potřebuje dobrého církevního právníka, je na omylu.  Jde to docela snadno. Přesvědčili jsme se  o tom na únorovém setkání pro manžele, které proběhlo minulý víkend v Liticích. A jak tedy vypadá návod na takovou delikátní výměnu? Zde je příslušný předpis pro manžela: nasyp do hrnce  přátelství, přidej tam úctu, dialog, věrnost, okořeň to laskavostí, zasyp špetkou společné modlitby a pořádně zamíchej. Podávej každý den a ještě k tomu přidej něco sladkého. Brzy se dočkáš a nepoznáš vlastní manželku – bude totiž jako vyměněná. Ani manželky nepřijdou zkrátka, protože podobný recept funguje i směrem k jejich manželům…

Celý víkend jsme se učili pod vedením našeho pastýře Alvara vytvářet takové „recepty“ na dobré křesťanské manželství. Někdy s humorem, někdy vážně, ale vždycky s vědomím, že manželství  není vězením, ale požehnáním.  Prožili jsme skutečnost, že Boží slovo má moc proměňovat naše manželství. V sobotu večer jsme také oslavili narozeniny našeho generálního pastýře Alvara, okoštovali moravská vína a naučili se několik židovských tanců.  Děkujeme všem bratřím a sestrám z interní komunity a našim přátelům z Moravy za skvělé setkání!

Standa a Marie Dragounovi

Zobrazit v Piclens (automatické zobrazení fotografií).

Pro kvalitnější aut. zobrazení fotografií zmenšete velikost okna Vašeho prohlížeče.

 

Pán nás zavedl do přístavu

Jsme manželé Mirka a Petr Hovjačtí. Pocházíme z Beskyd, z vesnice Ostravice, a Pán nám postupně až do dnešního dne nadělil pět krásných dětí. Oba jsme vyrůstali v tradičních katolických rodinách a po počátečních obtížích a neshodách v našem vztahu jsme hledali řešení navštěvováním společenství různých spiritualit, kurzů manželských setkání, v manželském „spolču“ i modlitební skupince. Ale našemu životu stále chybělo něco, co jsme v té době ještě nedokázali pojmenovat, ale po čem jsme někde v hloubi srdce velmi toužili.

Jednou nás naši přátelé pozvali na kurz Rút pro manžele, který se konal v Plzni Liticích a pořádala ho Koinonie Jan Křtitel, pro nás tehdy ještě zcela neznámá komunita. To, co jsme zde prožili, předčilo všechna naše očekávání – počínaje přijetím, přes mocné působení Ducha svatého až po obrovskou radost z toho, že jsme tu našli to, co nám tolik scházelo – společenství bratří a sester, kde je přítomen zmrtvýchvstalý Ježíš, kde se skutečně žije vítězná víra! A tak se postupem času Koinonie Jan Křtitel stala opravdu NAŠÍ komunitou. Obrovská touha setkávat se s bratřími byla silnější než problémy s naší starou stodvacítkou, v níž jsme statečně překonávali šest let téměř každý měsíc 500 km z Moravy do Litic. Někdy jsme měli pocit, že se z ní stává tryskáč, zvláště když ujížděla z dohledu bdělých policistů. Pán nás vždy v komunitě tolik obdaroval a naplňoval, že jakékoliv překážky a problémy nebyly nic proti tomu, co jsme přijímali. Postupně uzdravoval naše manželství, naučili jsme se společně modlit. Poznali jsme, že modlitba, při níž si vzájemně žehnáme, děkujeme jeden za druhého, čteme Boží slovo a vyhlašujeme přísliby, úplně proměňuje náš vztah. Naše láska roste a můžeme oba říct, že je stále krásnější..

Po určité době navštěvování komunity jsme zakusili velmi těžké chvíle – dozvěděli jsme se totiž, že se musíme vystěhovat z ostravické fary, ve které jsme bydleli 12 let. Najednou nám bylo jasné, že nemáme kam jít, prostředky na koupi bytu jsme neměli. Avšak ještě ten večer při společné modlitbě nás Pán ujistil, že je s námi, když nám dal slovo: Hospodin ochraňuje ty, kdo jsou bez domova (Ž 146,9). Do týdne jsme zakusili, co je to opravdové přátelství. Jedna sestra z Domu modlitby nám nabídla, že můžeme bydlet v Řepištích u její maminky. Bylo to velké požehnání – zakusili jsme, že Boží přísliby jsou skutečně živé, Pán je věrný! S bydlením jsme byli velmi spokojení. Věděli jsme ale, že je pro nás jen dočasné, protože jsme už dlouho vnímali, že nás Pán volá ke službě dětem v naší komunitě. A tak jsme se po dalších třech letech přestěhovali do Litic. V současné době se věnujeme přípravě dětských programů pro evangelizační setkání, setkání Koinonie a letní tábory.

Od doby, kdy jsme se poprvé setkali s komunitou, uplynulo devět let a my nepřestáváme Pánu za tento Den děkovat. Za ta léta se u nás mnoho změnilo. Především vstoupil do naší rodiny řád, jenž oživil rodinný život a všechny situace týkající se modlitby, stolování, práce a společně prožitých chvil. Velkým obohacením se stala modlitba s dětmi. Nyní už při ní nekrotíme jejich spontánnost a přirozenou živost, ale prožíváme ji jako okamžik, na který se všichni těšíme. Celým tělem, ústy i srdcem vyjadřujeme radost z toho, že Ježíš je mezi námi, v našem domě. Jsou to cenné chvíle, ve kterých Pán buduje naše vztahy, a to i skrze odpuštění. Dalším požehnáním je Dům modlitby, který jsme otevřeli, dům, kde chválíme Pána, evangelizujeme, svědčíme o velkých věcech, které On mezi námi vykonal a stále koná.

Co říci na závěr? Ježíš, náš Pán, je úžasný a věrný a my mu stále děkujeme za všechno, co s námi učinil, za sestry a bratry, jež nám dal, a těšíme se na všechny krásné a velké věci, které jsou před námi.

Nádherný životní podzim

Poznali jsme se v polovině padesátých let – dívka maturantka, chlapec medik, oba původem ze západních Čech. Alena si připadala vzdálená od víry, Slávek byl praktikující katolík. Ona přesvědčená, že nad jejím osudem a volbou partnera bdí v dětství zemřelý bratříček, do roka prožila intenzivní náboženskou konverzi. On se skrupulosním svědomím, ale s důvěrou v Boží přízeň přečkal obvyklé peripetie dvouleté studentské známosti.

V září 1957 jsme přijali dar manželství a v říjnu 1958 dar prvního syna. Za dalších šestnáct měsíců po Romanovi se narodila dvojčata (syn a dcera) mamince, kterou náročný dětský trojlístek neodradil od dokončení studia na zemědělské fakultě, ve stejném termínu s jejími bezdětnými kolegy. Pavel a Martinka sdíleli s ostatními bytovou tíseň a dosti svízelnou ekonomickou situaci. Naše začátky v Plzni byly těžké, ale Pán nás neopustil.

Riziko manželova přesunu do jiného kraje se vyplatilo: když byl starší synek pětiletý, získali jsme v Českých Budějovicích svůj první byt. Cítili jsme se přešťastně. V těsné blízkosti bydliště stál kostel sv. Prokopa, kde jsme rádi pomáhali s jeho renovací. Kluci zde už jako předškoláci mohli ministrovat a těšili se tak lásce místních farníků. Zvláště Pavlík byl oblíbencem místních duchovních i kostelníka, kteří mu fandili, jak neodolatelně vábil z peněženek finanční příspěvek věřících při mešní sbírce obětních darů. Sotva děti trochu povyrostly, Martinka, unavená věčnými klukovskými hrami svých sourozenců, začala škemrat na rodičích o rozšíření rodiny sestřičkou. Poučena sexuální osvětou žádala naléhavě, aby si konečně „vyměnili to semínko“. Dočkala se narození sestry teprve jedenáctiletá. Potom se ale o Marušku vzorně starala a cítila se za ni odpovědná. Když ji malá sestra zlobila, Martina jí vyčítala: „Vidíš, pět let jsem o tebe prosila – a co ty teď děláš…“

Zanedlouho usoudili starší sourozenci, že je nás málo. Až oni odejdou z domova, zůstane Maruška sama a dopadne jako jedináček. Přesvědčili nás. A tak nám do rodiny v červenci 1974 přibyl do pětice nejmladší Tomáš (aniž jsme tušili, že zakladatel Koinonie P. Ricardo Arcanaraz pokládá pět dětí křesťanských rodičů za žádoucí normu). Ačkoliv děti dospívaly v totalitě a nesměly „jako děti těch katolíků“ studovat podle svého zaměření, bylo nám tehdy mezi přáteli fajn. Táta ovšem musel mít několik zaměstnání, aby rodinu uživil a na kontakt s dětmi mu zbývalo moc málo času i energie.

První těžký test rodinné pospolitosti přišel v lednu 1979. Řidič osobního vozu srazil v neosvětlené ulici (šetřilo se elektřinou) naši devatenáctiletou dceru. Zahynula na místě. Měla v té době tři měsíce do plánované svatby. Řidičem osudného vozu byl příslušník SNB. Zažili jsme tehdy sílu solidarity našich bratří a sester. Ani jediný den jsme nebyli se svou ztrátou sami. Přicházeli katolíci i evangelíci, laici i duchovní. Dostávali jsme krásné dopisy. Byl to jakýsi předobraz přátelství, které teď známe z naší komunity. Na pohřeb dcery přišly zástupy mladých lidí. Verše, které na naše poděkování za kondolence napsal Ivan Slavík, vnímala místní politická moc paranoidně jako nepatřičné a pohřeb jako jakousi plánovanou demonstraci. To jsme napřed netušili, ale dopad na životní podmínky rodiny přišel záhy. Žena byla propuštěna za zaměstnání a na třiceti dalších místech ji jako uchazečku o práci odmítli, nakonec jí dovolili pracovat jako účetní v pohostinství.

Po budějovickém čtvrtstoletí jsme začali žít a pracovat v pražských Bohnicích. A zase naším blízkým sousedem se stal kostel sv. Petra a Pavla. Nalezli jsme tu nové společenství a dobré křesťanské zázemí. Protože nedaleko působí kobyliská salesiánská farnost, našli jsme přátele i mezi salesiánskými spolupracovníky. A v Praze jsme prožili nezapomenutelný listopad 1989. Přesně za 19 let od smrti svého devatenáctiletého dvojčete se rozstonal Pavel. Šlo o zhoubné kostní onemocnění. Pavel byl ženatý, otec tří dětí. Bydleli ve Strakonicích. Pro celou rodinu nastala další nesnadná zkouška. Začátkem roku 1998 si Pavel s manželkou našli cestu do Koinonie Jan Křtitel. Prostřednictvím komunity dostal syn sílu k překonání své krize. Vzpomínáme si dobře, s jakým nadšením se vrátil z kurzu Filip, který absolvovali v Nových Hradech, jak byli oba plni Ducha svatého. V létě na svátek sv. Anny ještě mohl číst epištolu na svatbě svého mladšího bratra. Odpoledne téhož dne u nás doma, obklopen mladými lidmi, svědčil inspirovaně o přítomnosti Pána ve svém životě. Netušili jsme, že za dva týdny zemře. Působil zcela vyrovnaně a bez napětí, i když věděl, že odchází od čtyř nejbližších.

Není divu, že jsme chtěli poznat, kam chodil čerpat potřebnou sílu. Pavlova matka na první adventní neděli 1998 zajela do Litic, aby poznala jeho opěrný bod v pevném společenství. Nikdo ji neznal, ale přesto zažila úžasně srdečné přijetí. Zanedlouho jsme přijížděli do oázy Koinonie Jan Křtitel oba. Komunita na čas poskytla útočiště i Pavlově vdově a dětem. V únoru 1999 jsme prošli kurzem Rút a všechny naše počáteční nejistoty se rozplynuly. Vstoupili jsme do komunity a začali žít podle jejích zásad. Společná modlitba naše vztahy nečekaně prohloubila. Získali jsme přátelství mnoha bratří a sester, poznali obětavé pastýře. Založili jsme v Praze dům modlitby a stali se později i koordinátory komunity rodin.
Těšíme se na plzeňská i pražská komunitní setkání a býváme vždy znovu obdarováni Duchem svatým. Kolik radostných dojmů jsme už v Koinonii načerpali ani neumíme popsat. Denně upřímně děkujeme za takový životní podzim. A dá-li nám Pán dožít se i podzimu letošního, pak nepochybně nezapomeneme na vděčné klanění za požehnaných 50 roků manželského soužití.

DEO GRATIAS.

Alena a Slavoj Brichcínovi

Prostě a jednoduše „Buďme spolu“
Manželský kurz, který jsme prožili v naší oáze v Liticích, byl pro nás opět velký dar. Během tří dnů jsme si odpočinuli, v radosti se navzájem povzbuzovali a načerpali jsme živou vodu. Znovu jsme si při poutavém vyučování uvědomili, jak je důležité být spolu. V dnešním shonu stále něco nestíháme. Je tím zamořena celá společnost. Není dobře, že se doma jen potkáváme a nemáme čas se sdílet. Vzniká z toho odcizení, nesoulad, nervozita a odnášíme to my i naše děti. Komunikace mezi manželi je nezbytná, řešení každodenních problémů je nutné. Společná modlitba je obohacením a požehnáním celé rodiny. Co pro to mohu udělat? Mohu se rozhodnout a věnovat se své rodině, jak jen to jde. Je to cenná devize, která se mi několikanásobně vyplatí a zúročí. Jeden pro druhého jsme darem, a tak tento dar chraňme a střežme, ať nám časem neuplyne.
Rozhodněme se správně, dokud ještě můžeme.
Na kurzu jsme slyšeli, že manželství je božské spojení, je to bytí v ráji, tak „buďme spolu!“

Josef a Blažena Hanákovi

Naše manželství je Boží dílo, které stále roste, Pán si používá mého muže, který byl na začátku našeho manželství nevěřící, i mne, dříve vlažnou katoličku. Oba jsme závodně sportovali a měli vlastní představy o životě, který ve skutečnosti nebyl nikterak růžový. Narodily se nám dvě děti a za deset let po nich další dvě. Byla to pro nás velká milost, že jsme se otevřeli novému životu. Nejprve mně Pán ukázal, že první místo v našem společném životě má zaujímat On. Po 19 letech manželství jsme chtěli začít znovu. Ale jak na to, vždyť jsme přece chodili do kostela a děti vychovávali ve víře.

Díky Koinonii Jan Křtitel jsme našli novou cestu jak obnovit naše manželství. Už jsme nešli sami, pomáhal nám pastýř, zasvěcení bratři a sestry i další manželské páry, s nimiž jsme se spřátelili.

Postupně jsme společně prošli manželskými kurzy: kurz Rút v roce 1999, kurz Akvila a Priscila v roce 2001, kurz Křesťanská rodina v roce 2002, a nyní i tímto požehnaným setkáním vyhrazeným pro manžele z Koinonie. Tentokrát nás hluboce oslovila dobře známá slova z Písma:

• „Rád bych, abyste si uvědomili, že hlavou každého muže je Kristus, hlavou ženy muž…“ (1K 11,3)
• „V poddajnosti Kristu se podřizujte jedni druhým: ženy svým mužům jako Pánu, protože muž je hlavou ženy, jako Kristus je hlavou církve, těla, které spasil.“ (Ef 5,21-23)
• „V Kristu ovšem není žena bez muže ani muž bez ženy…“ (1K 11,11)

Předtím jsem tahle slova nedokázala v našem manželství naplňovat. Pán mi však dal poznání, že dozrál čas, abych se podřídila autoritě manžela. Dohodli jsme se, že začneme prohlašovat tato slova v našem životě a více dbát na společnou modlitbu, ve větší míře se odevzdávat Pánu a jeden druhému, abychom pomohli dalším nacházet cestu ke Kristu.

manželé Pauerovi

Díky tomuto kurzu jsme byli znovu naplněni radostí a vděčností, že jsme byli povoláni jako Jan Křtitel, a to nejen osobně, ale i jako manželé. Podle příkladu Jana Křtitele, který položil život za to, že obhajoval manželskou věrnost, i my naplňujeme své poslání a stáváme se znamením Boží lásky a věrnosti. Je snad něco smysluplnějšího než být Janem Křtitelem právě v dnešní době? A tak díky za tento víkend, díky za to, že jsme Jan Křtitel.

Musilovi

Na začátku ledna jsme se s manželkou zúčastnili v plzeňské oáze Koinonie Jan Křtitel kurzu pro manželské páry. Znovu jsem si uvědomil, jak někdy velmi sobecky hájíme v manželství své zájmy a přitom nevidíme, jak ubližujeme tomu druhému a tím vlastně nejvíc SOBĚ! Moje tělo nepatří mně, ale mé ženě, a jestliže jí ubližuji, trpím tím nejvíc já sám. Je to tak jednoduché a přesto tomu pořád nerozumíme. Musím se naučit být Pánu vděčný za toho, koho mi svěřil, aby se stal součástí mého těla. Jak? Tím, že se naučím na toho druhého dívat Kristovýma očima. On za něj položil život a totéž bych měl udělat i já, bude-li to potřeba.
Z tohoto kurzu jsem si odnesl radost a přesvědčení, že není nic krásnějšího než milovat svoje Tělo tak, jak ho miluje Pán!

Štefan a Pavlína

Modlitba manželů přitahuje hojné požehnání

Jmenujeme se František a Pavla a jsme šťastná rodinka z jižních Čech. Letos oslavíme stříbrnou svatbu. Neodlučně patříme ke Koinonii Jan Křtitel a komunitu považujeme za součást naší rodiny.

Pavla: S Koinonií jsem se poprvé setkala o letnicích roku 1997, ale jak už to bývá, nejprve sama. Od ledna 1998 se mnou začaly na komunitní setkání jezdit i naše děti, Pavlínka a Fanda. Dodnes jsme Pánu vděční za to, že nás přivedl do společenství, kde se žije vítězná víra v Ježíše zmrtvýchvstalého, kde se Pán chválí s radostí, kde se žije upřímné přátelství, kde se modlí za uzdravení (a ta skutečně nastávají), kde zakoušíme spravedlnost v tom smyslu, že desátý díl výdělku patří Hospodinu, kde se věří v Boží přísliby, které se naplňují. Toto období jsem s dětmi prožívala s nadšením, otevřeli jsme Dům modlitby a začali se scházet s přáteli z komunity. Všechno to ale mělo drobnou vadu na kráse. Tatínek, tedy můj manžel, se bohužel držel stranou. V ničem nám sice nebránil, ale ani se k nám nepřidal.

Když jsem se v srpnu 1998 dozvěděla o kurzu Rút pro manžele, trochu jsem si povzdechla, protože sama jsem se ho přece zúčastnit nemohla! Jedna sestra mi lakonicky poradila, abych se za to modlila. Velice jsem stála o to, aby můj manžel jel na kurz se mnou, a proto jsem své přání začala Pánu předkládat a kreativitu jsem nechala na Něm. Věřila jsem, že On už to nějak zařídí. A Ježíš použil překvapivý způsob. Po dlouhých letech marného čekání jsem znovu otěhotněla. Manžel byl šťastný a ochotně mě na kurz doprovodil.

František: Já osobně jsem na tomto kurzu prožil krásou zkušenost. Pán též uzdravil některé názory a postoje, které nebyly v našem manželském vztahu v pořádku. Vzpomíná si také, jak hluboce mě oslovilo, že společná modlitba manželů proráží nebesa. Vzali jsme si tato slova k srdci a začali se společně modlit, navzájem si žehnat a spolu prosit Pán o pomoc tam, kde toho bylo nejvíce zapotřebí. Byl jsem mile překvapen zjištěním, že komunita pomáhá spoluvytvářet jednotu obou manželů i celých rodin. Kurz nastartoval v naší rodině nové období prožívané v plné jednot a s hojným Božím požehnáním, jež se dotýká všech oblastí osobního života i našeho podnikání. Jistě, zkoušky nechybí, ale Pánova věrnost, naše jednota a společná modlitba i modlitby přátel vždy zvítězí.

Pavla: V srpu 1999 se nám narodila Štěpánka. V té době už bylo zřejmé, že Pán volá k zasvěcenému životu naši prvorozenou dceru Pavlínu. Rok nato vstoupila do interní komunity a dostudovala zde poslední tři roky gymnázia. Aby Štěpánka nevyrůstala jako jedináček, vyslyšel Ježíš naši další prosbu a v březnu 2001 na svět přišel Vítek. Ovšem „přelidněno“ u nás nikdy nebylo – v červnu 2005 vstoupil po maturitě do interní komunity i syn František. Skláníme se před Pánovou moudrostí a nepřestáváme děkovat za dar povolání našich starších dětí a za to, že nám Pán v pravý čas svěřil děti další, aby v našem domě nepřestal znít dětský smích. A jaký s nimi má plán, to se necháme překvapit. Co říci na závěr? Život s Ježíšem a navíc v komunitě opravdových přátel je pro nás veliká radost a požehnání. Amen.