Jsme manželé Mirka a Petr Hovjačtí. Pocházíme z Beskyd, z vesnice Ostravice, a Pán nám postupně až do dnešního dne nadělil pět krásných dětí. Oba jsme vyrůstali v tradičních katolických rodinách a po počátečních obtížích a neshodách v našem vztahu jsme hledali řešení navštěvováním společenství různých spiritualit, kurzů manželských setkání, v manželském „spolču“ i modlitební skupince. Ale našemu životu stále chybělo něco, co jsme v té době ještě nedokázali pojmenovat, ale po čem jsme někde v hloubi srdce velmi toužili.

Jednou nás naši přátelé pozvali na kurz Rút pro manžele, který se konal v Plzni Liticích a pořádala ho Koinonie Jan Křtitel, pro nás tehdy ještě zcela neznámá komunita. To, co jsme zde prožili, předčilo všechna naše očekávání – počínaje přijetím, přes mocné působení Ducha svatého až po obrovskou radost z toho, že jsme tu našli to, co nám tolik scházelo – společenství bratří a sester, kde je přítomen zmrtvýchvstalý Ježíš, kde se skutečně žije vítězná víra!

Poznali jsme se v polovině padesátých let – dívka maturantka, chlapec medik, oba původem ze západních Čech. Alena si připadala vzdálená od víry, Slávek byl praktikující katolík. Ona přesvědčená, že nad jejím osudem a volbou partnera bdí v dětství zemřelý bratříček, do roka prožila intenzivní náboženskou konverzi. On se skrupulosním svědomím, ale s důvěrou v Boží přízeň přečkal obvyklé peripetie dvouleté studentské známosti.

V září 1957 jsme přijali dar manželství a v říjnu 1958 dar prvního syna. Za dalších šestnáct měsíců po Romanovi se narodila dvojčata (syn a dcera) mamince, kterou náročný dětský trojlístek neodradil od dokončení studia na zemědělské fakultě, ve stejném termínu s jejími bezdětnými kolegy. Pavel a Martinka sdíleli s ostatními bytovou tíseň a dosti svízelnou ekonomickou situaci. Naše začátky v Plzni byly těžké, ale Pán nás neopustil.

Prostě a jednoduše „Buďme spolu“
Manželský kurz, který jsme prožili v naší oáze v Liticích, byl pro nás opět velký dar. Během tří dnů jsme si odpočinuli, v radosti se navzájem povzbuzovali a načerpali jsme živou vodu. Znovu jsme si při poutavém vyučování uvědomili, jak je důležité být spolu. V dnešním shonu stále něco nestíháme. Je tím zamořena celá společnost. Není dobře, že se doma jen potkáváme a nemáme čas se sdílet. Vzniká z toho odcizení, nesoulad, nervozita a odnášíme to my i naše děti. Komunikace mezi manželi je nezbytná, řešení každodenních problémů je nutné. Společná modlitba je obohacením a požehnáním celé rodiny. Co pro to mohu udělat? Mohu se rozhodnout a věnovat se své rodině, jak jen to jde. Je to cenná devize, která se mi několikanásobně vyplatí a zúročí. Jeden pro druhého jsme darem, a tak tento dar chraňme a střežme, ať nám časem neuplyne.
Rozhodněme se správně, dokud ještě můžeme.
Na kurzu jsme slyšeli, že manželství je božské spojení, je to bytí v ráji, tak „buďme spolu!“

Josef a Blažena Hanákovi

Zobrazit celý článek »

Modlitba manželů přitahuje hojné požehnání

Jmenujeme se František a Pavla a jsme šťastná rodinka z jižních Čech. Letos oslavíme stříbrnou svatbu. Neodlučně patříme ke Koinonii Jan Křtitel a komunitu považujeme za součást naší rodiny.

Pavla: S Koinonií jsem se poprvé setkala o letnicích roku 1997, ale jak už to bývá, nejprve sama. Od ledna 1998 se mnou začaly na komunitní setkání jezdit i naše děti, Pavlínka a Fanda. Dodnes jsme Pánu vděční za to, že nás přivedl do společenství, kde se žije vítězná víra v Ježíše zmrtvýchvstalého, kde se Pán chválí s radostí, kde se žije upřímné přátelství, kde se modlí za uzdravení (a ta skutečně nastávají), kde zakoušíme spravedlnost v tom smyslu, že desátý díl výdělku patří Hospodinu, kde se věří v Boží přísliby, které se naplňují. Toto období jsem s dětmi prožívala s nadšením, otevřeli jsme Dům modlitby a začali se scházet s přáteli z komunity. Všechno to ale mělo drobnou vadu na kráse. Tatínek, tedy můj manžel, se bohužel držel stranou. V ničem nám sice nebránil, ale ani se k nám nepřidal.

Když jsem se v srpnu 1998 dozvěděla o kurzu Rút pro manžele, trochu jsem si povzdechla, protože sama jsem se ho přece zúčastnit nemohla! Jedna sestra mi lakonicky poradila, abych se za to modlila. Velice jsem stála o to, aby můj manžel jel na kurz se mnou, a proto jsem své přání začala Pánu předkládat a kreativitu jsem nechala na Něm. Věřila jsem, že On už to nějak zařídí. A Ježíš použil překvapivý způsob. Po dlouhých letech marného čekání jsem znovu otěhotněla. Manžel byl šťastný a ochotně mě na kurz doprovodil.
Zobrazit celý článek »