aneb setkání pro manžele 2011

Nevíme, kolik českých přísloví se náš pastýř Alvaro už naučil. Jedno z nich zná ale určitě – že láska prochází žaludkem.

Snad se zbožný čtenář nepohorší, že naše svědectví začínáme jídlem...

Fotografie »

Jsme manželé Mirka a Petr Hovjačtí. Pocházíme z Beskyd, z vesnice Ostravice, a Pán nám postupně až do dnešního dne nadělil pět krásných dětí. Oba jsme vyrůstali v tradičních katolických rodinách a po počátečních obtížích a neshodách v našem vztahu jsme hledali řešení navštěvováním společenství různých spiritualit, kurzů manželských setkání, v manželském „spolču“ i modlitební skupince. Ale našemu životu stále chybělo něco, co jsme v té době ještě nedokázali pojmenovat, ale po čem jsme někde v hloubi srdce velmi toužili ...

Poznali jsme se v polovině padesátých let – dívka maturantka, chlapec medik, oba původem ze západních Čech. Alena si připadala vzdálená od víry, Slávek byl praktikující katolík. Ona přesvědčená, že nad jejím osudem a volbou partnera bdí v dětství zemřelý bratříček, do roka prožila intenzivní náboženskou konverzi. On se skrupulosním svědomím, ale s důvěrou v Boží přízeň přečkal obvyklé peripetie dvouleté studentské známosti.

V září 1957 jsme přijali dar manželství a v říjnu 1958 dar prvního syna. Za dalších šestnáct měsíců po Romanovi se narodila dvojčata (syn a dcera) mamince, kterou náročný dětský trojlístek neodradil od dokončení studia na zemědělské fakultě, ve stejném termínu s jejími bezdětnými kolegy. Pavel a Martinka sdíleli s ostatními bytovou tíseň a dosti svízelnou ekonomickou situaci. Naše začátky v Plzni byly těžké, ale Pán nás neopustil.

Prostě a jednoduše „Buďme spolu“
Manželský kurz, který jsme prožili v naší oáze v Liticích, byl pro nás opět velký dar. Během tří dnů jsme si odpočinuli, v radosti se navzájem povzbuzovali a načerpali jsme živou vodu. Znovu jsme si při poutavém vyučování uvědomili, jak je důležité být spolu. V dnešním shonu stále něco nestíháme. Je tím zamořena celá společnost. Není dobře, že se doma jen potkáváme a nemáme čas se sdílet. Vzniká z toho odcizení, nesoulad, nervozita a odnášíme to my i naše děti. Komunikace mezi manželi je nezbytná, řešení každodenních problémů je nutné. Společná modlitba je obohacením a požehnáním celé rodiny. Co pro to mohu udělat? Mohu se rozhodnout a věnovat se své rodině, jak jen to jde. Je to cenná devize, která se mi několikanásobně vyplatí a zúročí. Jeden pro druhého jsme darem, a tak tento dar chraňme a střežme, ať nám časem neuplyne.
Rozhodněme se správně, dokud ještě můžeme.
Na kurzu jsme slyšeli, že manželství je božské spojení, je to bytí v ráji, tak „buďme spolu!“

Josef a Blažena Hanákovi

Zobrazit celý článek »