Tobijáš: mladík, který se na své cestě nikdy nezastavil a stal se zdrojem požehnání!
Tábor byl velkou zkušeností jak pro mě, tak (doufám) především pro všechny mladé, kteří se ho zúčastnili. Tématickou náplní celého tábora byl biblický příběh o mladém Tobijášovi, který se vydal na cestu za stříbrem: na cestu, na níž šel stále kupředu a stal se požehnáním pro své blízké. Stejně jako Tobijáš, tak se i mladí vydali na sedmidenní cestu, vedoucí třemi různými místy České republiky, a to Českým Krumlovem, Kroměříží a Studencem, kde všude jsme byli laskavě přijati a ubytováni v našich komunitách rodin.
Hned od počátku, po srazu v Českém Krumlově, nebyla naše putovní cesta bez překvapení. Na druhý den jsme se vydali společně na vodu a sjížděli jsme Vltavu na raftech až do Zlaté Koruny. Toto “vodní” dobrodružství mělo dát zakusit mladým, že každá cesta má svůj cíl, který jí dává smysl a bez něhož se vlastně ani kráčet nedá. Tím cílem je Nebe – plnost života s Bohem v Kristu. Den nato jsme vyjeli vlakem na Moravu do Kroměříže. Ani na této cestě jsme nezaháleli a hned ve vlaku a po příjezdu mladí mohli prožít během večerní hry ve městě, že vydat se na cestu znamená také vědět kam jít: jít po Boží cestě stále vpřed, krok za krokem vstříc budoucnosti. Následující den jsme si udělali výšlap na poutní místo Sv. Hostýn, kde k nám Pán promlouval zvláštním způsobem. Kráčet totiž znamená i vědět jak jít, což znamená následovat příslib: Boží Slovo, které osvěcuje naší životní stezku a které Pán dal každému z nás. Na tomto místě Pán skutečně promlouval do srdcí všech a ukazoval, jakým způsobem v životě jít: v manželství či v panenství pro Boží království. Následně, po jízdě vlakem do Studence, jsme společně mohli zakusit, že nelze kráčet po cestě, jestliže nemáme někoho, kdo nás vede, pomáhá a je nám znamením Boží přítomnosti. Nemůžeme kráčet sami, potřebujeme totiž přítele, který nás přivádí k Ježíši, tak jako Tobijáše doprovázel anděl Rafael. Takže s kým jít? Vždy s přítelem, nikdy sami! A dokdy jít? Dokud se každý z nás nestane zdrojem požehnání pro druhé tak, jako se jím stal Tobijáš pro své blízké. On sám, když se vrátil z cesty, nepřivezl pouze stříbro, nýbrž také osvobozenou ženu Sáru, nabytý majetek a uzdravení pro svého otce Tobita, a to jen díky tomu, že se vydal na cestu a byl poslušný příslibu. Bůh byl s ním, a tak podobně se i my máme vydat na cestu a jít, dokud se nestaneme zdrojem radosti, naděje a požehnání pro své blízké, abychom mohli dojít k cíli. Je to výzva, která je stále před námi.
V krásném prostředí Studence jsme tedy úspěšně zakončili náš putovní tábor, doufajíce, že každý z mladých si z něho odnesl potřebnou výbavu pro svou životní cestu a pro své povolání být rybářem lidí: proč jít, kam jít, jak jít, s kým jít a dokdy jít. Vypluli jsme na otevřené moře života, ve kterém Pán připravil cestu i pro ty, kteří se na ni vydávají sice bez zkušenosti plavby, avšak s důvěrou, že Pán je vede a žehná jim. Věříme, že tak jako mladík Tobijáš, tak i každý mladý se vydal na tuto cestu, aby se nikdy nezastavil a stal se zdrojem požehnání pro své blízké.
Naše velké a srdečné díky patří všem, kteří nás přijali do svých domovů, starali se o nás, vařili nám a byli pro nás velkým požehnáním tak, abychom se i my jím stali jak pro ně, tak i pro spoustu dalších lidí.
-Víťa-
Fotografie
